války o rakouské dědictví

Slezské války – boje Marie Terezie za uhájeni integrity habsburského soustátí v letech 1740–1748. Nejdůležitějšími fázemi byly 1. a 2. slezská válka v letech 1740–1742 a 1744–1745 (války o korunu českou), v nichž se rozhodovalo o vládě Marie Terezie nad českými zeměmi, a tím i o udržení velmocenského postavení habsburské monarchie ve střední Evropě. Záminkou k boji bylo vymření Habsburků po meči císařem Karlem VI. Ačkoliv integrita habsburského soustátí v případě ženského nástupnictví byla již dříve zaručena většinou evropských států uznáním pragmatické sankce v roce 1713, řada panovníků postupně vystoupila s různě vykonstruovanými nároky na některé z habsburských zemí. Bavorský kurfiřt Karel VII. Albert

usiloval o českou královskou korunu a o část Rakouska, pruský král Fridrich II. Veliký

o Slezsko, saský kurfiřt a polský král August III.

o Moravu (s titulem moravského krále), španělský král Filip V.

o italské državy. Války o dědictví rakouské začaly bez vyhlášení války 8 týdnů po smrti císaře Karla VI.

vpádem pruských vojsk do Slezska (16.12.1740) a jejich vítězstvím nad Rakušany 10.4.1741 u Mollwitz. 28.5.1741 byla uzavřena v Nymphenburgu u Mnichova smlouva mezi Španělskem a Bavorskem o vzájemné pomoci při záboru habsburských zemí a o volbě bavorského kurfiřta římsko-německým císařem (od 1742). K smlouvě přistoupily Francie, Prusko

, Sasko

, Švédsko, sardinské království

, Neapolsko

, Falc a kolínské arcibiskupství. Tím se zformovala silná protirakouská koalice. Na podzim v roce 1741 Karel VII. Albert s francouzskou pomocí ovládl Horní Rakousy a s pomoci saských a francouských vojsk dobyl v listopadu Prahu. 19.12.1741 přijal hold českých stavů. V prosinci Prusové vpadli na Moravu. V této krizové situaci (pouze za finanční pomoci od Velké Británie a Nizozemska) setrvala mladá Marie Terezie v odporu a na sněmu uherských stavů v Bratislavě získala podporu uherských stavů. Po pruském vítězství u Chotusic v roce 1742 uzavřela s Pruskem separátní vratislavský mír

a odstoupila mu větší část Slezska a Kladsko. Tím překonala největší krizi a již v roce 1743 rakouská vojska ovládla Čechy, Horní Rakousy a Bavorsko. Navázání aktivního spojenectví s Velkou Británii, Hannoverskem, Saskem a sardinským královstvím vedlo rovněž v roce 1743 k zásahu tzv. pragmatické armády proti Francii a k vítězství nad Španěly v Itálii. Tyto úspěchy vyprovokovaly pruského krále k novému útoku na české země s cílem dále rozšířit své územní zisky. Pruský útok byl však na podzim v roce 1744 odražen a po smrti Karla VII. Alberta uzavřela Marie Terezie 22.4.1745 separátní füssenský mír

s Bavorskem. Neúspěchy Marie Terezie v boji o znovudobytí Slezska (v roce 1745 Hohenfriedberg, Hennersdorf, Kesselsdorf) vedly konečně k uzavření drážďanského míru s Pruskem. Války o dědictví rakouské tím přestaly být bojem o země Koruny české (Slezsko a Kladsko byly ztraceny). Válečné akce pokračovaly v Itálii, Nizozemí a účastí Velké Británie i ve Skotsku a v zámořských koloniích. V údobí 1745–1747 byly úspěchy habsburských vojsk na italských bojišti eliminovány řadou porážek na nizozemském bojišti. Diplomatická izolace vedla monarchii k přijetí podmínek cášského míru

z roku 1748. Války o dědictví rakouské prokázaly nepružnost státního aparátu habsburské monarchie, její feudální zaostalost a ekonomickou slabost. Panovnice a vládnoucí kruhy byly proto donuceny k dalekosáhlým reformám (tereziánské reformy

), které měly být předpokladem znovuupevnění velmocenského postaveni monarchie a pozdějšího dobytí Slezska.