umělé dýchání

Lékařství

Náhrada spontánní ventilace plic ventilací umělou, jedna ze složek kříšení. Podstatou umělého dýchání je vpravení vzduchu do plic. Provádí se vždy, když postižený nedýchá, nebo dýchá nepravidelně. Podmínkou úspěšného umělého dýchání je volná průchodnost dýchacích cest. Nejjednodušší a nejúčinější způsob umělé dýchání je dýchání z plic do plic. Postižený je uložen v poloze naznak, palcem a ukazovákem je mu stisknut nos a zároveň se mu stlačuje hlava do záklonu. Druhou rukou se přitlačí dolní čelist k horní v předkusu. Ústa postiženého musí zůstat pootevřena, pak se osoba provádějící umělé dýchání zhluboka nadechne, přiloží svá široce otevřená ústa na pootevřená ústa postiženého, vdechne do nich a ústa oddálí. Doporučená frekvence vdechů je dvanáctkrát až patnáctkrát za minutu. Při umělého dýchání z plic do plic u malých dětí musí být frekvence dýchání vyšší, až čtyřicetkrát za minutu. Umělým dýcháním z plic do plic je možno obnovit samostatné dýchání postiženého během několika minut.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 6. 11. 2006
Autor: -red-