typologie

Výsledek typologického popisu představující systemizovaný soubor konkrétních typů. Typologie se uplatňuje ve všech vědách řešících otázky uspořádání, popisu a výkladu základních prvků struktur, jež umožňují vytvořit základní popisnou jednotku typologie. Jako vědecký postup se typologie opírá o srovnávací metodu, tj. o odhalování shod a rozdílů mezi studovanými jevy, vycházející z co nejvýstižnějších způsobů jejich identifikace. Svým strukturálním charakterem umožňuje typologie nejen popis ale i predikci dosud neznámých objektů, jevu a vztahů. V praxi se rozlišují typologie empirické

a teoretické. První se zakládají na zpracování kvalitativních empirických dat, na fixaci stabilních znaků, shod a rozdílů nalezených cestou indukce

, na zobecnění, systemizaci a interpretaci získaného materiálu. Teoretické typologie předpokládají konstrukci ideálních modelů určitého objektu na základě zobecnění odrazu určitých vlastností a znaků odpovídajícího předmětu v rovině taxonomického popisu. Formy typologie ve vědě jsou rozmanité. Morfologická typologie hledá neměnný archetyp, stavební plán. Byla použita například v biolologii (J. W. Goethe). S uplatněním historického přístupu ve vědě se rozvinula v typologii historicko-srovnávací, jejímž cílem je reprodukovat určitou soustavu v jejím historickém vývoji. V evoluční biologii ji reprezentuje tzv. fylogenetická systematika, v jazykovědě konstrukce genealogického stromu jazyků. Ve 20. století se stala typologie zvláštním prostředkem tvorby teoretických výkladů, v nichž bylo pojetí typu jako praobrazu či archetypu nahrazeno chápáním typu jako výsledku teoretické rekonstrukce určité množiny studovaných objektů a jevů. Toto pojetí vedlo k překonání názorů na typ jako plný a jednoznačný odraz reality. Mnohost konkrétních typologických postupů odpovídá mnohosti typologií platných pro daný systém. Strukturální typologie, metoda ideálních typů a metoda konstrukce typů pak představuji některé z hlavních forem základních typologických postupů.