typ

Psychologie

Psychologie, soubor znaků a vlastností charakterizující jedince na základě podobnosti s jinými jedinci v rámci populace či určité skupiny, dominující dispozice či soubor dispozic náležející určité skupině lidí, avšak nikoliv tak, že by je naprosto odlišoval od ostatních lidí, jádro výraznějších a navzájem podobných rysů, představující centrum bez pevných hranic, vzorec osobnostních vlastností tvořící základní jednotku typologie osobnosti (osobnostní typ), korelující za určitých předpokladů s tělesnými znaky jedince a jeho celkovou konstitucí (sornatický typ – psychologický typ). Statistický pojem typ prezentuje určitou konstelaci vlastností, jež spolu vzájemně ve větší míře korelují. V teoretické rovině je typ konstrukcí ideálního případu jedince určeného vždy jen v podstatném bodě bez možnosti přísného ohraničení (typ jako ohnisko korelačních vztahů). V rámci prvotně psychologických typologií (C. G. Jung, H. Eysenck) i typologii biopsychologických (E. Kretschmer, W. Sheldon, I. P. Pavlov) lze rozlišit dvě základní pojetí psychologického typu: typ jako krajnost a typ jako modus. V prvním případě jsou čisté typy pomyslným případem krajní, ve skutečnosti neexistující polohy jedince v prostoru určitých vlastností, lidé jsou k takovýmto typům přiřazováni podle míry, v níž se krajní poloze přibližují více než k ostatním jedincům. V druhém případě jsou čisté typy stanoveny jako kombinace vlastností, které se v populaci vyskytují nejčástěji, tj. jako modální vrcholy jejího četnostního rozložení. Přínos obou pojetf je jak teoretický (nerozhoduje přiřazování jedinců k určitým typům, ale vlastní obsah typů), tak praktický (typ jako psychopatologické diagnostické jednotky), přičemž využitelnost typologie spočívá v možnosti typového popisu co největšího počtu osob. Z metologického hlediska se v psychologii rozlišují typy funkční (například podle paměti, vnímání) a strukturální (osobnostní typy). Ryze psychologické typologie jsou proto založeny buď na studiu zvláštností uvnitř jednotlivých psychologických kategorií, nebo na rozboru osobnosti jako celku. Protože popisují ideální, ve skutečnosti se téměř nevyskytující vzorce vlastností a znaků, mají psychologické typologie spíše teoretický než praktický charakter. V tomto duchu je nesena i klasifikace W. Sterna, rozlišující typologická schémata monotypická, antitypická (typ má konkrétní protiklad) a polytypická (vícedimenzionální modely). Viz také biotypologie, konstituce.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 1. 8. 2006
Autor: -red-