Tripitaka

[Sanskrt, trojí koš], soubor kanonických spisů buddhismu, vydávaný za zjevení Buddhy ve výkladech jeho žáků. Po staletí se zjevení šířila v ústním podání, poprvé byla (podle legendy) literárně zpracována v 1. století př.n.l. Nejstarší a jediná úplná je pálijská verze školy théravádinů (vyznavači učení vážených mnichů), ze sanskrtských a prákrtských redakcí se dochovaly jen zlomky. Pálijská Tripitaka má tři části (pitaky). První, Vinajapitaka (Koš řádové disciplíny), obsahuje pět knih pojednávajících o stanovách a organizaci života v buddhistických mnišských komunitách, o pravidlech přijímání do těchto komunit a o požadavcích na mnichy. Druhá, Suttapitaka (Koš kázání), zahrnuje pět sborníků (pnikají) rozebírajících učení buddhismu ve formě kázání a besed připisovaných Buddhovi a jeho nejbližším žákům, dále soubory legend, aforismů, komentářů ap. Třetí část, Abhidhammapitaka (Koš vyššího učení), se skládá ze sedmi knih shrnujících teologický výklad základních tezí buddhistické věrouky. Upravy textů, které prošly dlouhým vývojem, umožňují studovat vývoj buddhismu v různých dobách a lokalitách na historicky cenném pozadí. – První redakce Tripitaky byla provedena na 1. buddhistickém koncilu v Rádžagrze (asi 477 př.n.l.), konečná redakce na 3. koncilu v Pátalipuře (3. století př.n.l.) a zejména v 80. letech 1. století př.n.l. na Srí Lance.