transplantace

Přenos tkáně nebo orgánu na jiné místo téhož jedince (autotransplantace), na jiného jedince téhož druhu (alotransplantace, starší označení homotransplantace) nebo na jedince jiného druhu (xenotransplantace, starší označení heterotransplantace). Úspěch transplantace závisí na stupni imunologické reakce příjemce proti složkám transplantátu (histokompatibilitním neboli transplantačním antigenům), který je určován hlavním genetickým vztahem dárce a příjemce a předchozím setkáním organismu s podobnými antigeny

, a biologickými vlastnostmi transplantované tkáně nebo orgánu. Transplantovat lze dokonce i na úrovni buněčné. Transplantace buněčných jader prvoků

, vajíček i tělních buněk zárodků mnohobuněčných živočichů slouží k výzkumu dědičnosti a ke sledování řídících schopností jádra. Transplantace základních orgánů živočišných zárodků slouží k poznání koordinace a vzájemných vztahů v zárodku, například přenos struny hřbetní slouží k výzkumu indukce tvorby nervové soustavy u obratlovců. Transplantace u živočišného zárodku není většinou rušena imunitní reakcí příjemce. V lékařství byly donedávna využívány hlavně autotransplantace kůže (v plastické chirurgii), kdežto alo- a xenotransplantace pouze pro dočasné krytí defektů: Alotransplantáty rohovky (1922 V. P. Filatov

), chrupavky, kostních a cévních štěpů přežívají lépe než ostatní tkáně a orgány. V 50. letech 20. století se začala rozvíjet klinická transplantace ledvin, především díky chirurgům J. Murrayovi (*1920) a J. P. Merillovi (*1917) z Bostonu a J. Hamburgerovi (*1920) z Paříže. V 60. letech americký chirurg N. E. Shumway (*1923) vypracoval chirurgickou techniku transplantace srdce pro klinické využití, kterou roku 1967 poprvé uplatnil při transplantaci srdce u člověka Ch. N. Barnard

. Současně se rozvíjela transplantace jater, zejména zásluhou britského chirurga J. Calneho (*1930) a amerického chirurga T. Starzla (*1926), a transplantace plic

a slinivky břišní díky americkému chirurgovi J. D. Hardymu (*1918). Hlavní problémy transplantace orgánů u člověka jsou: a) stanovení indikace, b) technika a taktika transplantace, c) získání orgánů a jejich konzervace, d) etické a právní aspekty, e) ekonomické a organizační předpoklady, f) otázky imunologické, tj. překonání tkáňové neslučivosti (zvládnutí imunologické reakce příjemce proti darovanému orgánu, popřípadě i naopak reakce transplantovapých buněk proti příjemci při transplantaci kostní dřeně). Z orgánových transplantací jsou v České republice od roku 1966 úspěšně prováděny transplantace ledvin, od roku 1983 slinivky břišní, od roku 1984 srdce a jater, transplantace plic od roku 1997. Pro úspěšnou klinickou transplantace orgánů jsou z imunologického hlediska důležité: a) výběr optimálních párů dárce – příjemce podle krevních skupin, podle HLA-antigenů určovaných souborem typizačních sér na bílých krvinkách, podle přítomnosti protilátek proti HLA-antigenům v krvi příjemce a podle výsledků křížové zkoušky (cross match), b) dostatečně účinná a bezpečná imunosupresivní léčba po provedené transplantaci.