tabu

Náboženství

[Polynéské jazyky], u řady etnik dnes existující systém magicko-náboženských a rituálních zákazů, jejichž porušení je trestáno nadpřirozenými silami. Tabu znamená současně zákaz i ochranu tabuizovaného předmětu (osoby, činnosti). Rozšířena jsou zejména tabu sociální (exogamní normy), alimentární (zákaz požívání určitých potravin), často jsou tabuizována vlastní jména osob či názvy některých zvířat. – V antropologickím smyslu se tabu chápe jako to, co je posvěcené, svaté, nebo nebezpečné, zakázané, nečisté, zlověstné; protikladem je noa (to, co je běžné, správné, příslušné k určitým činnostem). V psychologické rovině představuje tabu jednu ze základních sociálních norem vyjadřující zákazy a restrikce, osvojené (přijaté) zejména v průběhu socializačního procesu, jehož individuální charakteristiky určují význam tabu pro daného jedince. Hlubinná psychologie chápe tabu jako intenzívně prožívaný odraz zákazů vyvolaných určitou autoritou ve formě čehosi absolutně nedotknutelného, nemyslitelného. Ze zákazu určitého objektu (subjektu) vyplývá zákaz určitého jednání (činu), jehož přestoupení by mělo destruktivní následky (tabuizované činnosti). Interiorizace tabuizovaných činností vyvolávající často traumatizující napětí odreagovávané v neadekvátním chování je jednou z důležitých složek individuální sociogeneze, jíž vrůstá jedinec do společenské struktury. Dynamické aspekty tabu v psychologickém kontextu popsal v roce 1913 S. Freud v díle Totem a tabu.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 14. 8. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: sociální norma, zoolatrie.