súfismus

Náboženství

[Arabština], mystický směr v islámu, hlásající původně myšlenku úplného zřeknutí se individuální vůle. Název je odvozen od slova súf, což je vlněný oděv a súfí je osoba jež ho nosí. Hlásá odstup od světa a usiluje o extatické intuitivní poznání pravdy. K dosažení extáze používá různé techniky od opakování formulí s rytmickými pohyby těla přecházejícími až do vířivého tance ve spojení s hudbou. Súfismus vznikl v 8. až 9. století. Pozdější forma súfismu se rozvíjela jako učení o mysticky chápané a interpretované lásce s využitím symboliky klasické perské poezie. V důsledku toho získal súfismus více spekulativní a panteistický charakter při zachování nábožnosti vrcholící bezvýhradnou podřízeností boží vůli. V 10. až 11. století byli někteří súfiové trestáni za rouhačství. Na vyvoj súfismu měly vliv četné mimomuslimské tendence, zejména působení křesťanských učení, neortodoxních sekt, buddhismu. Súfismus působil na všechny oblasti islámské kultury a značně ovlivnil náboženskou dogmatiku, filozofii, etiku i literaturu středověkého Orientu. Hlavními představiteli súfismu byli Al-Halládž, první mučedník súfismu umučený za slova „Já jsem pravda“, jimiž se de-facto prohlásil za Boha, Abú Saíd, propagátor a patron extatického tance a deklamace básnických textů, Faríduddín Attár, který začal vysvětlovat spirituální cestu prostřednictvím příběhů a bajek, Hakím Nizámí, autor romantických eposů Lajlá a Manžnún a Chosrau a Šírín a autor básnického stylu mathaví, Džaláluddín Rúmí, nejvýznamnější perský básník a zakladatel Řádu tančících dervišů a Abdurrahmán Džámí, poslední velký perský klasický básník.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 9. 1. 2022
Autor: -red-

Odkazující hesla: mystika, paňdžábská literatura, šíité, Sikhové.