Suezský průplav

Dopravní námořní průplav v Egyptě v Suezské šíji

, spojuje Středozemní moře

s Rudým

, dokončen 17.11.1869. Délka 163 km, šířka 55–360 m a hloubka 12–20 m. Je zásobován vodou z Nilu kanálem prokopaným do Ismáílíje. Průplav je v úrovni mořské hladiny (bez zdymadel) a plavba za pomoci remorkéru trvá průměrně 15 hodin. V konvoji bývá 20 i více lodí. Objemem přepravených nákladů je nejvýznamnějším průplavem světa. Pod průplavem je vybudován 17 km severně od Suezu silniční tunel spojující Káhiru se Sinajským poloostrovem. U al-Kantary je Suezský průplav přemostěn otáčecím mostem. K prvním pokusům o vybudování průplavu, spojujícího Středozemní a Rudé moře, došlo již ve starověku. Ve 2. tisíciletí př.n.l. byl prokopán tzv. Kanál faraónů mezi Rudým mořem a Nilem. V době úpadku starověkého Egypta byl postupně zanesen, znovu obnoven ve 3. století n.l., a posléze roku 642 po arabské okupaci Egypta, v roce 776 byl však ze strategických důvodů zasypán. Pozdější snahy o obnovu kanálu nebyly uskutečněny, teprve v 50. letech 19. století byl prosazen z iniciativy egyptského místokrále Saída paši a francouzského podnikatele a diplomata F. M. de Lessepse

(podporovaného francouzským císařem Napoleonem III.

) plán průplavu Suezskou šíjí. Suezský průplav byl vybudován v letech 1859–1869 akciovou Společností Suezského průplavu (Société Universelle du Canal Maritime de Suez) pod vedením F. M. de Lessepse. Většinu stavebních prací zde prováděli egyptští feláhové. V důsledku těžkých pracovních podmínek a epidemií zemřelo v průběhu stavby průplavu na 20000 domorodých dělníků. V roce 1856 uzavřel egyptský místokrál s Lessepsem smlouvu, zaručující Společnosti Suezského průplavu koncesi na provoz průplavu 99 let od jeho otevření (tj. od 17.11.1869). Egyptská vláda původně vlastnila 44% akcií Společnosti, zatímco 56% připadlo akcionářům ve Francii a dalších evropských zemích. V roce 1875 však využila Velká Británie hospodářských těžkostí Egypta a odkoupila od jeho vládce, chedíva Ismaíla kontrolní balík akcii. V důsledku britské okupace Egypta v roce 1882 se pak Suezský průplav dostal plně pod kontrolu Velké Británie. V roce 1888 byla podepsána v Istanbulu mezinárodní konvence, zaručující svobodnou plavbu průplavem v míru i za války a zakazující militarizaci celého přilehlého pásma, Velká Británie ji však prakticky nerespektovala. V roce 1937 byl Egyptu přiznán nepatrný podíl z provozu průplavu (asi 300 tisíc liber ročně) a první Egypťané byli přijati do správní rady Společnosti. V roce 1949 byl zvýšen egyptský podíl na 7% čistého zisku. Dne 26.7.1956 vyhlásil egyptský prezident G. A. Násir znárodnění Suezského průplavu. Velká Británie a Francie na to reagovaly nejprve diplomatickým a hospodářským nátlakem a posléze (spolu s Izraelem) ozbrojenou intervencí na přelomu října a listopadu 1956 (suezská krize

). V důsledku zásahu Sovětského svazu a USA byly však válečné akce záhy zastaveny a intervenční vojska stažena z egyptského území. 13.7.1958 podepsali zástupci Společnosti Suezského průplavu s egyptskou vládou dohodu, v níž se za náhradu 28,3 milionů egyptských liber zřekli práv akcionářů. V roce 1967 byl průplav izraelskou agresí vyřazen z provozu, doprava zde byla obnovena až v roce 1975. V následujících letech byl rozšířen a prohlouben. V roce 1983 pod průplavem byl prokopán silniční tunel, který byl v letech 1992–1995 přebudován. Od roku 1999 vede přes průplav elektrické vedení.