stres

Biologie, psychologie, funkční stav, ve kterém se nachází organismus při mobilizování obranných či nápravných dějů. Vlivem stresových podnětů (stresorů

) se rozvíjí řetěz reakcí, které mají charakter nespecifické adaptační reakce. Probíhají nejprve jako poplachová reakce (fáze šoku a protišoku), která přechází do stadia rezistence (fáze vzestupu odolnosti, optimální adaptace), v němž se zvyšuje schopnost organismu bránit se škodlivým vlivům a jeho stav se normalizuje. Působí-li však stresory (infekce, prudké změny teploty, fyzická nebo psychická traumata) příliš dlouho a intenzívně, nastává stadium vyčerpanosti, v němž obranyschopnost organismu zaniká. Reakce jsou uváděny v činnost poplachovými signály nervového a humorálního charakteru. Působení mechanismů stresu, jehož teorii spolu s teorií adaptace vytvořil H.H.B.Selye

, se v 2. polovině 20. století stalo rizikovým faktorem zaujímajícím přední místo v etiologii tzv. civilizačních (zejména psychosomatických) chorob. Pro svou masovou patogenitu (stresující vliv časového tlaku v rámci zrychlování životního tempa) bývá stres též označován jako jeden z hlavních faktorů tzv. „hrozby civilizace“. Viz také adaptační syndrom

, generalizovaný adaptační syndrom

, zátěž organismu

.