stavovská opozice

Politologie

Cílevědomé vytváření stavovské protiváhy k panovnické moci ve feudálních evropských státech zejména přelomu 16. a 17. století. Stavovská opozice se zásadně stavěla proti upevnění ústřední vládní moci na úkor výsad stavů a proti utužení závislosti stavovských osob na panovníkovi. Představitelé stavovské opozice využívali sněm a zemské úřady ke snižování daňových nároků panovníka. Vymáhali jeho ústupky a ovlivňovali tím vnitřní i zahraniční politiku. Tendence stavovské opozice k oslabení panovníka zpravidla nesměřovala k odstranění panovnické instituce. V mocenské kokurenci panovníka a stavovské opozice tkvěl základ dualistického zřízení vrcholně a pozdně feudálních států Evropy. Rozmach výrobních sil v 16.–18. století, zvýšené nároky na řízení společnosti a na uplatnění státu v mezinárodních vztazích postupně zbavovaly středověký dualismus opodstatnění. Ve většině zemí panovníci pomocí účinnějšího vládního systému (byrokratizace správy a stálé armády) potlačili stavovskou opozici, což mělo za následek vznik absolutistické monarchie ve Francii, Španělsku, Rusku. Ojediněle došlo k postupnému rozkladu státu, v němž nad ústřední panovnickou mocí trvale převládla feudální stavovská opozice (polsko-litevský stát). Pouze v nejvyspělejších zemích jako bylo Nizozemí, nebo Anglie, kde dosáhl městský stav mimořádně silného postavení a kde zvítězila buržoasní revoluce, byly organizační prvky stavovské opozice integrovány do novodobého státního zřízení (parlament). V českých dějinách sehrála stavovská opozice rozhodující úlohu v předbělohorské době v letech 1526–1620, kdy její zápas s Habsburky tvořil osu vnitropolitického vývoje. Po nástupu Ferdinanda I. Habsburského se střetla koncepce stavovského dualismu s ofenzívní centralizací Habsburků. Opozice stavů české koruny byla oslabována organizační roztříštěností do pěti zemských stavovských obcí a rozpory mezi stavy a náboženskou diferenciací uvnitř každého z nich. Vedoucí úlohu plnila stavovská opozice v Čechách, kde se nejdůrazněji postavila proti omezování stavovských privilegií a proti potlačování suverenity českého státu ve prospěch habsburské monarchie. Rozpory s panovníkem vyústily do prvního protihabsburského odboje v letech 1546–1547. Po porážce odboje a tvrdých sankcích proti královským městům měla pokračující stavovská opozice výrazně feudální ráz. Odpůrcem habsburské centralizace byla širší stavovská opozice, zahrnující také část katolické šlechty. Proti nastupující rekatolizaci vystoupila užší, evangelická stavovská opozice, která se na sněmu v roce 1575 pokusila přizpůsobit ústavní poměry v Čechách konfesijně politické struktuře české společnosti. Po neúspěchu tohoto legálního postupu začala užší stavovská opozice využívat radikálnější formy boje. Na začátku 17. století využila krize v habsburské dynastii za vlády Rudolfa II. a Matyáše, překonala zemský partikularismus a na evangelickém konfesijním základu navázala kontakty se zahraničními spojenci. Odbojem proti Rudolfovi II. v letech 1608–1611 stavovská opozice násilně prosadila ústavní změny. Vývoj po roce 1611 prokázal neúčinnost tradičních forem zápasu o zachování dualistického zřízení a legalizované náboženské svobody. Stavovská opozice sáhla k radikálním metodám, což vyvrcholilo českým stavovským povstáním mezi lety 1618–1620 (válkou proti panovníkovi a pokusem o dosazení nové dynastie). Vojenská porážka stavů prokázala slabou sociální základnu stavovské opozice a umožnila její likvidaci Habsburky, což mělo za následek nastolení absolutismu, konfiskace stavovského majetku a vypovězení nekatolíků.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 4. 1. 2022
Autor: -red-