smích

Psychofyziologicky podmíněná motorická aktivita člověka projevující se rychle vyráženými zvuky, spojenými prostřednictvím pohybové aktivity svalstva a vnitřně sekretorické činnosti se sekundárními fyziologickými změnami krátkodobého charakteru, spolu s pláčem nejvýraznější a nejbezprostřednější projev emocionality. Nejdůležitější funkcí smíchu, který vzniká nejčastěji jako rychlá reakce na komickou konfiguraci podnětové struktury v situačním poli a jehož spontánní průběh je těžko ovlivnitelný, je (stejně jako u pláče) přirozená regulace psychické tenze. Kvantum energie koncentrované v emocionálně (prožitkově) vypjatých situacích je smíchem snižováno na mez, která neohrožuje integritu prožitkových komponent osobnosti a umožňuje nový vzrůst napětí v kontinuitě emocionálních výkyvů jedince. Popisná typologie smíchu představuje velmi hrubé klasifikační schéma, v němž se ustálila jako užitečná pouze polarita smíchu „radostná reakce – patologický příznak“.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 29. 8. 2006
Autor: -red-