sebeobrana
Sport / Vojenství
Způsoby obrany člověka, napadeného ozbrojeným či neozbrojeným útočníkem nebo více útočníky. Každý protiútok nebo útok, který provedl napadený proti napadajícímu, je možno považovat za sebeobranu. Pojem sebeobrana je nejčastěji spojován s technikou džiu-džitsu, představující klasickou formu kontaktního boje, tj. boje těla na tělo, známého od starověku. Přirozená reakce používat k obraně vlastní tělo, zejména končetiny, se v průběhu staletí modifikovala do různých forem, motivovaných většinou snahou o záchranu vlastního života. Po celém světě vznikaly bojové techniky bez použití zbraně, ovlivněné zejména staroegyptskou kulturou. První písemné zprávy o systému sebeobrany jsou z 3. tisíciletí př.n.l. z Indie. Do 1. století jsou datovány zprávy o indickém mnichovi Bodhidharmovi, který v čínském klášteru Šaolin-su šířil systém fyzické a mentální přípravy na tvrdý boj beze zbraně. Z tohoto systému (šaolin-su-kempo) se vyvinulo kung-fu. Z Číny se šířilo umění kontaktního boje po celém území Asie v nejrůznějších podobách a místních úpravách (korejské farando, okinawa-te na ostrově Okinawa, japonské džiu-džusu a kendo, jejichž základní prvky se promítly do karate). V současnosti se mnohé obranné i útočné systémy (džiu-džitsu, džudo, karate, zápas, box) užívají ve sportovním zápolení.
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
18. 6. 2024
Autor: -red-
Sebeobrana – BearFotos / Shutterstock