rytířství
Ideologie a životní styl světské feudální třídy ve středověku. Bylo rozvinuto v 11.–12. století ve Francii, odkud se rozšířilo do Anglie, Německa, Španělska, Itálie, Uher, Čech, Skandinávie a Polska. Předpokladem rytířství bylo samostatné ekonomické a právní postavení šlechty (vlastní dědičná panství) a její rozhodující role ve válečnictví (těžká jízda). Rytířství svými předpisy (pasování na rytíře, rytířská čest, ochrana slabých, vdov a sirotků) glorifikovalo vrstvu feudálů a zlepšovalo její postavení za válek (zajatý rytíř mohl být propuštěn ze zajeti na čestné slovo). Na vytváření ideologie rytífství se částečně podílela i církev (ideál bojowíka za víru). S rozšiřováním významu rytířství souvisel i rozvoj literatury, zejména poezie. Od 14. století se rytířství ve své válečnické formě začínalo přežívat (úspěchy pěšího vojska); rozvíjely se především jeho vnější rysy (turnaje, složitý ceremoniál). Střediskem pozdního období rytířství byl dvůr burgundských vévodů (založen řád zlatého rouna) a dvůr císaře Maxmiliána I. Etický význam rytířství byl uznáván i v husitském revolučním hnutí v Čechách (pasování Jana Žižky na rytíře v roce 1422).
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
25. 7. 2006
Autor: -red-