rytíř

[Němčina] a) ve středověkém válečnictví těžkooděný jezdec, většinou feudální pán nebo jeho vazal

. Rytíři byli rozhodující bojovou silou vojska. V důsledku politického významu a ekonomické nezávislosti rytířů se z rytířských bojovníků vytvořila zvláštní společenská skupina, jejíž členové si byli (bez ohledu na národnostní původ ) formálně rovni a řídili se určenými normami chování (viz též rytířství

). Vstup do řad rytířů vyžadoval splnění podmínek, které byly v podstatě spojeny s výchovou šlechtických synů. Budoucí rytíř byl od dětství seznamován s etiketou jako páže a panoš

. Mladí bojovníci sloužili svému pánu jako štítonoši a v ovládání zbraní se cvičili i v míru (turnaje). Vstup mezi rytíře byl možný pouze po pasování. Původně mohl pasovat kterýkoliv rytíř, ve 12.–13. století si toto právo vyhradili panovníci. Při pasování budoucímu rytíři připnuli ostruhy a opásali ho mečem; pak mu pasující poklepal mečem na rameno nebo na týl hlavy (měla to být poslední rána, kterou směl přijmout bez odplaty); b) příslušník české nižší šlechty (podobně zeman vladyka). Od 15. století do 17. století se nižší šlechta v Čechách a na Moravě nazývala rytířský stav; c) stupeň nižší šlechtické hodnosti v řadě evropských zemí. V rakouské monarchii byl rytíř druhý nejnižší stupeň šlechtictví mezí šlechticem bez titulu a výše stojícím svobodným pánem; ve Velké Británii dodnes titul knihgt; d) v některych státech stupeň vysokého státního či vojenského řádu (rytíř Čestné legie).