ruská kinematografie

Film a TV

První veřejné filmové představení se konalo v květnu 1896 v Petrohradě, pravidelná výroba filmů začala po roce 1907. Kinematografie zaznamenala prudký rozvoj s výraznou orientací na domácí látky (ilustrace písní, klasiky a historie), od roku 1912 obohacenou aplikacemi zkušeností ruské literatury, divadla a výtvarného umění, významná byla spolupráce divadelních herců a scénografů. Produkčního i uměleckého rozmachu doznala ruská kinematografie zejména za první světové války, kdy zesílil i proud dekadentních salónních dramat a komerčních seriálů. Na budování ruské kinematografie se tehdy nejvýrazněji podílely firmy Drankov, Chanžonkov a Reinhardt-Thiemann. Z režisérů vynikli tvůrci historických obrazů V. M. Gončarov (*1861–†1915), J. A. Protazanov (Piková dáma, Otec Sergej), estetizující J. F. Bauer (*1865–†1917) a komerčně orientovaný P. I. Čardynin (*1878–†1934). V roce 1912 položil základy loutkovému filmu V. A. Starevič. Slibně se rozvíjely dokumentární žánry. Po únorové revoluci v roce 1917 se film stal nástrojem buržoazní i bolševické propagandy. V roce 1919 byla ruský sovětský filmový průmysl znárodněn. Uplatnili se v něm hlavně dokumentaristé, zejména D. Vertov svými revolučními zpravodajskými žurnály Kino-pravda. V letech 1921–1924 byla typickým filmovým žánrem agitka a excentrická komedie vysmívající se soudobým negativním jevům. Svět nejen odrážet a vysvětlovat, ale i přetvařovat, to byl hlavní námět děl M. Ejzenštejna (Křižník Potěmkin, Deset dní, které otřásly světem, Generální linie), V. I. Pudovkina (Matka, Konec Petrohradu, Bouře nad Asií), F. M. Ermlera (Poslední carův poddaný) a A. P. Dovženka (Arzenál, Země). Ve filmech zobrazovali politické změny zejména formou montáže. V petrohradském filmové studiu rozvíjela filmovou řeč němého filmu experimentální skupina FEKS (G. M. Kozincev a L. Z. Trauberg) v součinnosti s literárními vědci (A. I. Piotrovskij, J. N. Tyňanov, B. M. Ejchenbaum, V. B. Šklovskij). Produkce z 65 titulů v roce 1926 stoupla na 75 v roce 1929, ve stejném období se zvýšil počet kin z 3050 na 12300. Po roce 1924 byla produkce soustředěna v Moskvě ve výrobnách Sovkino, Kultkino, Mežrabpom-Rus (po roce 1928 Mežrabpom-film), Krasnaja Zvezda (po roce 1926 Gosvojenkino), Proletkino, v Leningradu v Sovkino (1926), Trudkino (1927), výrobna Vostokkino (1928) zajišťovala repertoár pro středoasijské republiky Sovětského svazu. Od roku 1930 byl zaváděn systém zvukového záznamu Tager-Šorin a první zvukové filmy Cesta do života (N. V. Ekk) a Vstřícný plán (F. M. Ermler – S. I. Jutkevič) se za uplatnění metod socialistického realismu zaměřily na každodennost, budovatelský patos a pracovní rekordy. Tato témata dále rozvíjeli S. A. Gerasimov (Polární hrdinové, Pevnost na Amuru, Učitel), J. J. Chejfic a A. G. Zarchi (Členka vlády), v hudebních komediích G. V. Alexandrov (Celý svět se směje, Cirkus, Volha-Volha), v kolchozních veselohrách I. A. Pyrjev (Bohatá nevěsta, Nemotorný ženich, Poznali se v Moskvě. Historickému žánru se věnovali S. D. a G. N. Vasiljevovi (Čapajev), J. L. Dzigan (My z Kronštadtu), V. M. Petrov (Petr Veliký), S. M. Ejzenštejn (Alexandr Něvský), vznikaly filmové přepisy klasických děl: Bouře (V. M. Petrov), Nevěsta bez věna (J. A. Protazanov), trilogie M. S. Donského podle autobiografických próz M. Gorkého. Rozvíjela se tvorba pro děti a mládež, ve 30. letech získala samostatná studia i dokumentární a animovaná tvorba, za druhé světové války evakuovaná do středoasijských metropolí (Taškent, Alma-Ata, Ašchabad). Spolupráci s filmem navázali významní hudební skladatelé (D. D. Šostakovič, S. S. Prokofjev, I. O. Dunajevskij) a své klasické role vytvořili herci B. A. Babočkin, N. K. Čerkasov, T. F. Makarovová a L. P. Orlovová. Filmové umění bylo vystaveno politickým tlakům a přímo podléhalo kontrole J. V. Stalina. Za druhé světové války vzniklo asi 100 hraných filmů, 500 zpravodajských žurnálů a 100 střihových dokumentů, cykly historických epopejí, agitky, filmy-koncerty i frontové komedie a melodramata. Roku 1943 bylo založeno Sverdlovské filmové studio, které v roce 1948 zahrnulo novosibiřská studia zpravodajského a dokumentárního filmu. Po válce se točily převážně válečné reminiscence: Mladá garda (S. A. Gerasimov), Příběh opravdového člověka (A. B. Stolper). Historicko válečné epopeje oslavující Stalina: Pád Berlína (M. E. Čiaureli), Stalingradská bitva (V. M. Petrov), Velký přelom (F. M. Ermler), Třetí úder (I. A. Savčenko). Začátkem 50. let došlo k uměleckému úpadku filmové tvorby a zároveň ke snížení produkce, preferovány byly životopisné, historické a politické velkofilmy. Načas zanikla linie komorních dramat typu Vesnická učitelka (M. S. Donskoj), ale v polovině 50. let ji obnovili I. J. Chejfic (Velká rodina, Případ Rumjanceva) a M. M. Chucijev (Jaro v Zarečné ulici), ohlašující orientaci na poezii všedního dne a zájem o morální prožitky, který přišel koncem 50. let. O osudech lidí za druhé světové války pojednávaly filmy Balada o vojákovi (G. N. Čuchraj), Osud člověka (S. F. Bondarčuk) a především Jeřábi táhnou, v němž M. K. Kalatozov a S. P. Urusevskij obnovili expresivitu filmového výrazu výmluvností obrazových kompozicí, vzrušivým rytmem montáže a zavedením subjektivní kamery a otevřeli tak prostor hledačství v rovině autorské výpovědi. Vznikly rovněž adaptace literárních děl: Dáma s psíčkem (I. J. Chejfic), Tichý Don (S. A. Gerasimov), Hamlet a Král Lear (G. M. Kozincev) a Vojna a mír (S. F. Bondarčuk), Zločin a trest (L. A. Kulidžanov), Bratři Karamazovi (I. A. Pyrjev), historický Andrej Rublev (A. A. Tarkovskij), Rommova úvaha o ambivalenci vědy (Devět dní jednoho roku) a jeho publicistický Obyčejný fašismus, Chucijevovy portréty mladé generace (Je mi dvacet let, Červencový déšť), analytické filmy se společenskou problematikou S. F. Gerasimova (Novinář, U jezera) a J. J. Rajzmana (Tvůj současník). V 60. letech se filmová produkce opět zvýšila, převažovaly ale filmy popisné a tezovité. Mezinárodního uznání dosáhli v 60. a v 70. letech režiséři směřující k autorskému vyjádření, v jejichž filmech převládal princip poetické lyričnosti: L. J. Šepiťková (Křídla, Vzestup), Andrej S. Michalkov-Končalovskij (Šlechtické hnízdo, Strýček Váňa, Romance o zamilovaných, Sibiriáda), A. A. Tarkovskij (Andrej Rublev, Zrcadlo, Solaris, Stalker), N. S. Michalkov (Svůj mezi cizími, Otrokyně lásky, Oblomov), V. M. Šukšin (Třesky-plesky, Červená kalina), G. N. Danelija (Podzimní maratón), E. Klimov (Agónie – Konec Rasputina), I. A. Averbach (Monolog, Cizí dopisy), A. German (20 dnů bez války, Prověrka osudem, Můj přítel Ivan Lapšin), E. A. Rjazanov (Nádraží pro dva, Garáž), I. V. Talankin (Když padá hvězda), N. N. Gubenko (Poraněná ptáčata, Ze života rekreantů), S. Solovjov (Když skončilo dětství, Zachránce, Cizí Bílá a Strakáč). Pokračovala tvorba válečných filmů, které válku neglorifikovaly, ale ukazovaly její hrůzy a deformující vliv (Jdi a dívej se). V 70. a 80. letech vzniklo několik publicistických filmů o etických problémech: Prémie (S. Mikaeljan), Staré zdi, Zpětná vazba (V. Tregubovič), Prosím o slovo (G. A. Panfilov). Po politickém uvolnění v 80. letech vynikli režiséři R. A. Bykov (Hastroš), R. Balajan (Lety ve snu a ve skutečnosti, Ochraňuj mě, talismane můj), K. Lopušanskij (Dopisy mrtvého, Návštěvník muzea), V. J. Abdrašitov (Vlak se zastavil, Konjunkce planet), V. Pičul (Malá Věra). Hereckými výkony zaujali zejména O. Jankovskij, L. Gurčenková, O. P. Tabakov, M. Uljanov, I. Kupčenková, A. Kajdanovskij nebo N. Andrejčenková. V období konce 80. let, ale řada významných tvůrců odešla do zahraničí (A. A. Tarkovskij, A. S. Michalkov-Končalovskij, N. S. Michalkov). V kresleném filmu na sebe upozornil J. Norštejn (Ježek v mlze, Pohádka pohádek).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 3. 1. 2022
Autor: -red-