Ludmila Markovna Gurčenková

Biografie / Herectví / Zpěv

*12.11.1935 (Charkov, Ukrajina, Sovětský svaz) – †30.3.2011 (Moskva, Rusko), vlastním jménem Ljudmila Markovna Gurčenko, rusky Людмила Марковна Гурченко, významná ruská filmová a divadelní herečka a zpěvačka. Pocházela z rodiny dělníka charkovské továrny na traktory a hráče na několik hudebních nástrojů, po němž zdědila hudební nadání. V roce 1958 ukončila studium na herecké fakultě na moskevském VGIK, kde studovala u Sergeje Gerasimova a Tamary Makarovové. V roce 1963 se stala členkou divadla Sovremennik (zazářila zejména v pozoruhodných inscenacích Olega Jefremova), v 80. letech účinkovala v Divadle filmového herce. Před filmovou kamerou debutovala již jako studentka ve snímku Cesta pravdy (1956). Velkou popularitu si získala hned dalšími rolemi v hudebních komediích Karnevalová noc a Děvče s kytarou, v nichž prokázala i pěvecký a taneční talent, poté však byla obsazována jednostranně do schematických postav rozverně veselých, temperamentních dívek. Navíc komunistický režim na řadu let zbrzdil její úspěšně nastartovanou uměleckou dráhu, mj. údajně kvůli nedostatečnému vlastenectví. Přelom v její kariéře nastal až na počátku 70. let, kdy ji významní režiséři (Alexej German, Nikita Michalkov, Pjotr Todorovskij, Eldar Rjazanov aj.) postupně objevili jako dramatickou herečku se schopností hlubokého psychologického ponoru v rolích zralých žen s citovými i pracovními problémy či žen poznamenaných neblahými důsledky války. V 70. a 80. letech se stala jednou z největších hvězd sovětské (ruské) kinematografie, později k její popularitě přispělo i účinkování v televizi, kde se uplatnila v řadě inscenací, filmů a seriálů a také jako moderátorka nebo častý host hudebních pořadů. Rovněž nahrála několik vlastních písňových alb a napsala vzpomínkové knihy Mé dospělé dětství (1982), Aplaus (1987) a Zadrž, Ljusjo (2002). Byla hvězdou diváckých anket a získala řadu uměleckých i státních vyznamenání, mj. tituly zasloužilá umělkyně RSFSR (1969) a národní umělkyně SSSR (1983), Státní cenu Ruska (1994) či Cenu Nika (2010). V letech 1978 a 1980 byla hostem MFF v Karlových Varech. Temperamentní byl i její soukromý život, v němž absolvovala pět manželství- poprvé se provdala za syna spisovatele Borise Pilňaka Borise Andronikašviliho, po němž následovali syn prozaika Alexandra Fadějeva téhož jména, zpěvák Josif Kobzon, hudebník Konstantin Kupervais a producent Sergej Senin. V posledních letech života se potýkala s četnými zdravotními potížemi. Zemřela na infarkt, který mohla přežít, kdyby sanitka neuvízla na dvacet minut v zácpě.

Vybraná filmografie: pracovní drama Cesta pravdy (1956), hudební komedie a satira na byrokracii v oblasti lidové tvořivosti Karnevalová noc (1956), hudební komedie z prostředí obchodního domu Děvče s kytarou (1958), drama Vykoupené štěstí (1958), válečné melodrama Roman a Francesca (1960), slavné válečné drama o blokádě Leningradu Leningradské nebe I. a II. (1960), sněžným mužem inspirovaná fantastická komedie Člověk odnikud (1961), drama Lehká holka (1961), sportovní komedie Cyklistou proti své vůli (1963), komedie Balzaminova svatba (1964), drama Tovární sídliště (1965), drama Staví se most (1965), Roztrhané peklo (1967), válečné drama Bílý výbuch (1969), dobrodružný snímek Jeden z nás (1970), Můj dobrý tatínek (1970), Cesta na vysněnou horu (1970), historické drama Dauria (1971), pohádka Stín (1971), Letní sny (1972), romantický snímek Staré zdi (1973), komedie Kupujeme chatu (1973), drama Dveře bez zámku (1973), Otevřená kniha (1974), rodinná komedie Krůček k lásce (1975), Deník ředitele školy (1976), drama Zločin (1976), výtečné válečné drama Dvacet dnů bez války (1976), rodinný muzikál Máma (1976), psychologický snímek o mladých lidech podle stejnojmenného románu Věry Panovové Sentimentální román (1976), televizní seriál Rod Strogovových (1976), drama Druhý pokus Viktora Krochina (1977), drama Zpětná vazba (1977), výtečný komorní snímek o setkání milenecké dvojice po sedmnácti letech s jedinečnou atmosférou Moskvy 50. let podle hry Alexandra Volodina Pět večerů (1978), drama Odcházím, odejdi (1978), drama Poznávat ten náš svět (1978), Ostrovy v oceánu (1978), velkolepá filmová poéma, zachycující osudy malé dědiny na Sibiři a zároveň i pohnuté dějiny Ruska od počátku dvacátého století, Sibiriáda (1979), válečná epopej Mimořádně důležitý úkol (1979), komedie Ideální manžel (1981), lyrická svatební komedie Milovaná žena mechanika Gavrilova (1981; Zlatý drak na MFF v Manile 1982), psychologický snímek o muži, který se ocitl na životním rozcestí, Lety ve snu a ve skutečnosti (1982), hořká komedie Nádraží pro dva (1983; Cena za nejlepší ženský herecký výkon na VFF v Leningradu 1983), psychologicko – pracovní drama z prostředí železnice Hlavní trať (1983), hudební komedie Recept jejího mládí (1983), lyrická komediální moralita na motivy stejnojmenné divadelní hry Vladimira Gurkina Láska a holubi (1984), Hrdina jejího románu (1984), úspěšná smutná komedie z divadelního a filmového zákulisí, inspirovaná skutečným osudem L. Gurčenkové, Aplaus, aplaus (1984), drama Popálenina (1988), Cesta do pekla (1988), hudební komedie Moje námořnice (1990), komedie Imitátor (1990), Pustina aneb V ráji je zakázáno lovit (1990), Sexy příběh (1991), Odpusť nám, macecho Rusi (1991), televizní film Bílé uniformy (1992), Miluji (1993), Poslouchej, Fellini! (1993), komedie Staré čarodějnice (2000), Ženské štěstí (2001), Dáme-li se zítra na pochod (2004), televizní seriál Zmocnit se Tarantiny (2006), Nejvyšší trest (2006), hudební komedie Karnevalová noc 2 aneb o 50 let později (2006), hudební drama Barevný soumrak (2010, + spol. režie).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 29. 3. 2023
Autor: PST

Odkazující hesla: ruská kinematografie.