řecký jazyk

Řečtina – flexívní jazyk indoevropské rodiny

s dlouhodobou tradicí. Utvářel se od 3.tisíciletí př.n.l. Nejstarší forma, doložená písemně v krétskomykénském lineárním písmu B, tzv. mykénština, se vytvořila v 3. čtvrtině 2. tisíciletí př.n.l. Na přelomu 2. a 1. tisíciletí př.n.l. se vytvořily tři základní dialekty: iónsko-atický, aiolský a dórský. Nejstarší písemná památka pomykénské řečtiny je nápis na váze z 8. století př.n.l. Atické nářečí se stalo od 3.století př.n.l. základem tzv. obecného jazyka koiné

, který se po výbojích Alexandra Velikého rozšířil po celém řeckém světě. Je doložen například v jazyku Nového zákona. Přirozený vývoj literárního jazyka byl v 1. a 2.století n.l. pozastaven archaizujícím aticistickým hnutím, jehož normou byla klasická atičtina 5. století př.n.l. Mluvený jazyk se dále vyvíjel na základě obecného jazyka, z něhož vznikla novořečtina a její dialekty. Tato dvojjazyčnost (diglosie) byla v 19. století posílena vytvořením umělého archaizujícího spisovného jazyka kathareusy (řecky katharos – čistý), vedle hovorového lidového jazyka dimotiki, který se až zákonem z 1976 stal státním spisovným jazykem.