psychofyzický paralelismus

[Psychofyzický paralelizmus], projev idealistického světového názoru řešící dualismus vztahu fyzického a psychického jako materiálního a ideálního ze subjektivistických pozic analýzy fyziologických a psychických procesů. Duševní a fyzické netvoří podle psychofyzického paralelismu jednotu na základě materiálnosti světa, nýbrž existují vedle sebe jako souběžné (paralelní) řady kauzálního charakteru. Teze psychofyzického paralelismu rozvinuli v 19. století G. T. Fechner, W. Wundt, T. Lipps, H. Ebbinghaus, E. Titchener aj., o teorii vzájemného psychofyzického působení (nepřetržité vzájemné ovlivňování psychického a fyziologického) se je pokusili oprit například L. B. Busse (1862–1907), O. Külpe.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 18. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: Benno Erdmann, Josef Tvrdý.