polská literatura

Literatura

Navazovala na ústní lidovou slovesnost, jež měla společné slovanské kořeny. Po roce 863 proniklo na jih dnešního Polska staroslověnské písemnictví (velkomoravská literární škola), později měla na literaturu staropolskou podstatný vliv staročeská literatura. Polská středověká literatura má převážně duchovní charakter. Zpočátku převažovala latina (legenda o sv. Vojtěchovi, sv. Stanislavovi, hymnus Gaude, mater Polonia), latinsky jsou psány také kroniky (Gallus Anonimus, Kadłubkova, Velkopolská, Długoszova). K nejstarším polsky psaným památkám polské literatury patří píseň Bogurodzica (snad ze 12. nebo 13. století), kázání (svatokřížská a hnězdenská), žaltář královny Jadvigy, bible královny Žofie, legendy (o sv. Alexejovi) a apokryfy (Rozmyślanie przemyskie – Přemyšlské přemítání). Nejvýznamnější básnickou skladbou světskou je Rozhovor Mistra se Smrtí (konec 15. století). V Písni o Viklefovi Andrzeje Gałky z Dobczyna se projevil vliv husitské ideologie. Vysoké úrovně dosáhla polská literatura v renesančním období (zhruba v letech 1520-1620). Vyrůstala z evropského humanismu (latinsky psaná díla Kallimachova, Ostrorógova, Łaského, Frycze-Modrzewského, Orzechowského, Sarbiewského i Koperníkův spis De revolutionibus...), ale významná jsou zejména polsky psaná díla Bierata z Lublina, Jana z Koszyczka, M. Reje, Ł. Górnického, S. F. Klonowice, S. Szymonowice, a především básníka Jana Kochanowského. K zajímavým postavám této epochy patří i polsko-český autor B. Paprocki z Głogol. Manýrismus se projevuje v lyrice M. Szarzyńského-Sępa i v knize Kazania sejmowe (Sněmovní kázání). P. Skargy a jiných a tvoří přechod k baroknímu období (zhruba od roku 1620 až do poloviny 18. století). V lyrice vynikli J. A. Morsztyn a S. Zimorowic, v epice W. Porocki a S. Twardowski, z prózy mají trvalou hodnotu memoáry J. Ch. Paska, ze satiry díla K. Opalińského, který měl blízko k J. A. Komenskému (žil v Lešně v letech 1628-1654), už roku 1563 vyšel českobratrský kancionál šamotulský. S procesem demokratizace souvisí od začátku 17. století tzv. enšpíglovská (sowizdrzalska) literatura – Eulenspiegel se totiž stal tématem měšťanských autorů a pokračovatelů žáků darebáků (J. Jurkowski, P. Baryka, převážně však jde o tvorbu anonymní). Autoři osvícenského období (1764-1795) se snažili zasáhnout do neutěšených poměrů. Kromě publicistů (S. Staszic, H. Kollątaj) a dramatiků (J. U. Niemcewicz, F. Bohomolec, A. Feliński) i básníků (S. Trembecki, K. Koźmian) vynikly nad jiné satiry I. Krasického. Po ztrátě polské samostatnosti se dostali ke slovu romantikové, zejména představitelé takzvaného velkého romantismu (básníci tvořící v emigraci) A. Mickiewicz, J. Słowacki, Z. Krasiński, řadí se k nim i dlouho neuznávaný postromantik K. C. Norwid. V Polsku rozděleném do záborů sousedních mocností naopak sílily realistické tendence, jež pak vrcholily v románu čelných pozitivistů (B. Prus, H. Sienkiewicz, E. Orzseszkowá), zatímco poezie ustupovala do pozadí (A. Asnyk). V dramatu prokázaly největší životnost hry A. Fredra a G. Zapolské. Modernistické směry (včetně naturalismu) se projevily v Mladém Polsku (S. Żeromski, W. S. Reymont, S. Wyspiański). Všeobecný rozmach po znovuzískání státní samostatnosti roku 1918 se odrazil i v literatuře: v poezii především u avantgardních škol a skamandritů, z prozaiků vynikli M. Dąbrowská, Z. Nałkowská, J. Kaden-Bandrowski, W. Gombrowicz, B. Schulz. Z dramatiků novátor Witkacy. Na meziválečnou literaturu navázali po druhé světové válce C. Miłosz, K. I. Gałczyński, J. Andrzejewski, T. Breza, M. Kuncewiczowa, válečné zážitky ovlivnily tvorbu T. Różewicze, T. Borowského či M. Białoszewského. Po roce 1956 se objevila nová generace básníků (Z. Herbert, W. Szymborska, S. Grochiwiak, J. Harasymowicz, E. Bryłł) a prozaiků (M. Hłasko, E. Stachura). Častý byl vesnický román ze současnosti (T. Nowak, W. Myśliwski) i literatura zabývající se ztraceným východním územým zabraným po válce Sovětským svazem. Světové proslulosti dosáhli především absurdní dramatik S. Mrożek a autor sci-fi S. Lem. Mnozí autoři se po válce nevrátili do vlasti (W. Gombrowicz, J. Lechoń, K. Wierzyński), dlaší emigrovali zejména po letech 1968 a 1981 (C. Miłosz, L. Kołakowski, S. Barańczak, A. Zagajewski, Z. Herbert, K. Brandys aj.) V 70. letech nastoupila nová vlna v poezii (S. Barańczak, A. Zagajewski, E. Lipská). Po roce 1976 nastal rozmach samizdatu, období dvojího oběhu literatury skončilo v roce 1989.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 18. 7. 2007
Autor: -red-