Oleg Jankovskij

*23.2.1944 (Saratov, Kazaschstán, Sovětský svaz) – †20.5.2009 (Moskva, Rusko, na rakovinu slinivky), vlastním jménem Oleg Ivanovič Jankovskij, významný ruský (sovětský) filmový, televizní a divadelní herec. Pocházel z rodiny inženýra a ekonomky, po smrti otce vyrůstal v Minsku u staršího bratra, který byl hercem tamního divadla. V roce 1965 ukončil studium herectví na Saratovském divadelním učilišti I. A. Slonova a získal první angažmá v Saratovském dramatickém divadle Karla Marxe (1967–1973), kde mu již na počátku kariéry byly svěřovány hlavní role (např. Myškin v Idiotovi, Becket ve stejnojmenném Anouilhově

dramatu). Od roku 1973 byl členem moskevského Divadla leninského Komsomolu (později Lenkom), kde si mj. zahrál V. I. Lenina ve hře Revoluční etuda – Bílí koně na červené trávě. Ve filmu se díky mimořádnému talentu začal prosazovat již koncem 60. let a v následujících desetiletích vytvořil desítky většinou hlavních rolí ve filmech, které patřily k hodnotnější části sovětské (ruské) produkce, mnohé z nich se staly i diváckými hity a uměleckými trvalkami (zahrál si i ve filmech nejznámějšího ruského režiséra Andreje Tarkovského

Zrcadlo a Nostalgie) a osobně se vypracoval ve všestranného a charismatického herce, který patřil mezi nejmilovanější ruské hvězdy. Většinou (hlavně v období 70. let) vytvářel postavy hrdinů v mezních životních situacích, různé typy intelektuálů v tvůrčí nebo citové krizi, zatížené vnitřním neklidem a pochybnostmi, muže, kteří se ocitli na životní křižovatce, vnitřně rozpolcené a bezradné, často se ale převtělil i do historických postav šlechticů, důstojníků či příslušníků inteligence. Získal si značné mezinárodní renomé a od konce 80. let byl obsazován i zahraničními režiséry. V roce 2001 se pokusil o režii (komorní melodrama Přijď se na mě podívat). Jeho posledním filmem bylo historické drama Car (uvedené na MFF v Cannes), v němž ztělesnil náboženského vůdce a nepřítele Ivana Hrozného

. Byl častým vítězem diváckých anket a získal celou řadu ocenění i státních poct – např. titul národní umělec RSFSR (1984), Státní cenu RSFSR (1987), Státní cenu RSFSR bratří Vasiljevových (1989) aj. Od roku 1993 byl prezidentem festivalu Kinotavr v Soči. Jeho manželkou byla herečka Ljudmila Zorinová, s níž měl syna Filipa Jankovského (1968), který se stal rovněž hercem. Vybraná filmografie (herec, není-li uvedeno jinak): válečné špiónážní drama podle románu Vadima Koževnikova

Štít a meč (1968), válečné drama z období občanské války Sloužili dva kamarádi (1968), úspěšný dobrodružný snímek o udatném ruském vojákovi Bílé slunce pouště (1969), televizní film Zachránci ohně (1970), romantické drama Zrodila se láska (1971), dobrodružný snímek Rallye Modrý průsmyk (1972), společenské drama Prémie (1974), válečné drama Pod kamenným nebem (1974), historické romantické drama Hvězda kouzelného štěstí (1975), psychologické drama ambiciózní žačky a její učitelky Cizí dopisy (1975), filozofický, částečně autobiografický snímek A. Tarkovského Zrcadlo (1975), drama Plukovník ve výslužbě (1975), psychologické drama Důvěra (1976), psychologická studie ženy, obžalované z pokusu o vraždu, Slovo má obhajoba (1976), psychologický snímek z prostředí provinčního městečka 20. let minulého století Sentimentální román (1976), drama Zpětná vazba (1977), osudové drama citů v poetické retro atmosféře podle povídky A. P. Čechova

Drama na lovu (1978; uvedeno na MFF v Cannes), psychologická studie o morálním selhání manželského páru I když nejsem vinen (1978), fantasy komedie Obyčejný zázrak (1978), televizní film Otevřená kniha (1979), drama My níže podepsaní... (1981), televizní detektivka podle známé knihy A. C. Doylea

Pes baskervillský (1981; epizoda ze série Příběhy Sherlocka Holmese a doktora Watsona), smutná komedie na téma složitosti citů Kouzlo lásky (1982; Cena za herecký výkon na Všesvazovém FF v Leningradu 1983), komediálně laděná psychologická studie Lety ve snu a ve skutečnosti (1982), exkluzivní ukázka spirituální kinematografie a nejintimnější film A. Tarkovského Nostalgie (1983), televizní snímek podle N. V. Gogola

Večery na samotě u Dikaňky (1983), poetické drama inspirované tragickou smrtí A. S. Puškina

Ochraňuj mě, můj talismane (1986), psychologické drama intelektuála v extrémních podmínkách Fízl (1987; Cena za herecký výkon na MFF ve Valladolidu 1988), adaptace stejnojmenné novely L. N. Tolstého

Kreutzerova sonáta (1987), společenská satira na motivy ze hry Jevgenije Švarce Drak s názvem Zabít Draka (1988), maďarská poetická fantaskní hříčka, zamýšlející se nad možnostmi lidstva na prahu dvacátého století, Mé XX. století (1988), komedie Pas (1990), koprodukční drama o cestě z psychiatrické léčebny do ruské historie s Malcolmem McDowellem v hlavní roli Atentát na cara (1991), drama Já Ivan, ty Abraham (1992), koprodukční thriller Němý svědek (1994), romantické drama První láska (1995), sci-fi Osudová vejce (1996), drama Milý přítel dávno zapomenutých let (1996), romantická komedie Muž pro mou mladou dívenku (1996), komedie Revizor (1996), britské drama mladé ženy v okupované Paříži Muž, který plakal (2000), komorní melodrama na téma pozdní lásky Přijď se na mě podívat (2001, + spol. režie), psychologické drama intelektuála, kterého rozkládá nevěra ženy, Milenec (2001), televizní adaptace románu Borise Pasternaka

Doktor Živago (2006), drama Rajští ptáci (2008), retro o životním stylu mládeže v době chruščovovského tání Páskové (2008), televizní adaptace románu L. N. Tolstého Anna Karenina (2009), historické drama z časů Ivana Hrozného Car (2009).