nicota

Filozofie

Pojem idealistické ontologie označující buď nepřítomnost, chybění určité vlastnosti nebo věci, anebo nebytí vůbec. Kategorie nicoty je v těchto soustavách protikladem takových ontologických pojmů, jako něco, jsoucno, bytí. V dějinách filozofie se někdy nicota ztotožňovala s nebytím, jindy se nebytí chápalo jako abstraktnější kategorie než nicota – Spor o nicotu vznikl již ve starořecké filozofii, jakmile vznikly počátky učení o bytí. Jako samostatná kategorie se nicota objevuje poprvé u Démokrita, který ztotožňoval jsoucno s atomy a nejsoucno s prázdnem, tj. nicotou; nicota byla nutnou podmínkou existence atomů, jejich pohybu a proměn. Již ve starořecké filozofii se vyhrotily dvě odlišné koncepce n.: elejská a platónská. První vycházela ze spekulativní koncepce neměnného, nedělitelného a homogenního bytí a neexistence nebytí; v této koncepci je nicota pouze formálně logickou negací existence. V druhé koncepci sehrává nicota důležitou ontologickou roli; odmítá se zásada Ex nihilo nihil fit (z ničeho nic nevzniká), neboť se připisuje nicotě pozitivní obsah. Platón chápal nicotu samu o sobě jako čistou možnost, pasivitu a závislost a soudil, že tyto vlastnosti vnášejí nicotu do každé konkrétní věci. U Plotina se akcentovala totožnost nicoty a zla: zlo – toť nedostatek bytí, vpád nicoty do jsoucna. Tuto myšlenku později převzalo křesťanství. Pasivita a závislost nicoty vedla již v platonismu ke ztotožňování nicoty s hmotou, což využilo křesťanství k výkladu stvoření světa z ničeho (ex nihilo – Filón Alexandrijský, Augustin). Středověká teologie učinila z nicoty teologickou kategorii, hrající podstatnou roli v tzv. negativním bohosloví. Podle J. Scota Eriugeny a též podle arab. filozofa Averroa dochází k vyjevení plnosti božského bytí tím, že mysl odhazuje postupně všechna určení předmětu, až dochází k nicotě. Přímé ztotožňování boha s nicotou je charakteristické pro pozdní středověkou filozofii J. Eckharta a z něho vycházející tradici německé mystiky. V této linii pokračuje pak J. Bähme a pozdní F. W. J. Schelling: každé „něco“ je sebeomezením boha a bůh sám je „věčná hloubka“ (Urgrund) a „věčná nicota“. G. W. F. Hegel využil této mystické tradice a včlenil ji do svého systému, v němž se nicota v dialektické totožnosti s bytím stává výchozím bodem celé soustavy kategorií, jejich vývoje. Filozofie 2. poloviny 19. století a začátkem 20 století vcelku pojem nicoty odmítá spolu s celou tradicí metafyziky. Naproti tomu řada směrů 20. století – neortodoxní protestantská teologie, pravoslavná náboženská filozofie a zvláště existencialismus restaurují problematiku nicoty. M. Heidegger pokládá otázku o nicotě za centrální problém metafyziky a celé filozofie: v úzkosti se člověk dostává před samu n.icotu nic je počátkem i koncem lidské existence, jen tváří v tvář nicotě se stává lidské bytí autentickým; podobně J.-P. Sartre vidí v nicotě podstatu člověka a jeho svobody. – V české filozofii se problémem n. zvl. zabýval „existentismus“ L. Klímy. – V materialistické filozofii není nicota filozofickou kategorií, neboť bytí, příroda, hmota jsou nevyčerpatelné ve všech směrech, absolutní prázdnoty a naprostého nebytí není.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 3. 7. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: bytí a nebytí.