nevědomí

Filozofie

Filozofie, termín mající různý význam a rozšíření ve filozofii, psychologii, psychiatrii, umělecké tvorbě; často se mu připisuje úloha základu všeho, a to nejen přírody, ale i společnosti a člověka. Obecná idea nevědomí se objevuje u Platóna v jeho učení o rozpomínání (anamnésis), člověk poznává tak, jako by v něm ideje už byly, byly však zapomenuty a člověk se na ně rozpomíná. U R. Descarta lze nalézt ideu toho, že za prahem vědomí existuje nevědomá činnost mozku. G. W. Leibniz ve své Monadologii již přesně formuluje myšlenku o nižší formě duševní činnosti ležící pod prahem vědomých představ, jež se vznášejí jako ostrůvky nad oceánem temných percepcí. I. Kant spojuje nevědomí s problémem intuice, s otázkou smyslového poznání (nevědomá apriorní syntéza). Svérázný kult nevědomí jako hlubinného zdroje tvorby je charakteristický pro představitele romantismu. Iracionalistické učení o nevědomí vyjádřil E. Hartmann, který vyzdvihl nevědomí na univerzální princip bytí (Philosophie des Unbewussten – Filozofie nevědomí). Podle Hartmanna se v nevědomí smiřují protiklady ducha a hmoty, ideálního a reálného, subjektivního a objektivního. Hartmann syntetizuje myšlenky F. W. J. Schellinga (nevědomí a proti němu stojící duše usilující o vždy vyšší uvědomění), G. W. F. Hegela (nevědomí jako samopohyb pojmu od pohroužení logické ideje v „jinobytí“ přírody a společnosti až k jejímu návratu k sobě samé v absolutním duchu) a A. Schopenhauera (nevědomí – toť slepá přírodní vůle, zřídlo života).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 28. 8. 2006
Autor: -red-