mytografové

Literatura

Antičtí spisovatelé, kteří systematicky v chronologickém pořádku zpracovali prozaickou formou mýty, obsažené v nejstarších eposech. K označení časové posloupnosti sloužili tzv. genealogie (rodokmeny). Za básnického předchůdce mytografů je pokládán Hésiodos (Theogonie, Seznam žen). Na jeho dílo v 6.–5. století př.n.l. navázali Akúsiláos z Argu (genealogický systém mýtů od prvního člověka po trojskou válku, Geneálogiae), Hekataios z Mílétu a Ferekýdés z Athén, Helláníkos z Mytilény zpracovával ve svých monografiích zejména lokální mýty různých krajin. Ve 4. století př.n.l. zpracoval mytologické náměty tragédií Asklépiadés z Tragilu (Tragódúmena), mytologická příručka Bibliothéké, připisovaná omylem Apollodórovi z Athén, pochází asi z 1. století n.l. Autorem spisu Tróika (pravděpodobně první román o Tróji) je Hégésianax z Alexandrie (2. století př.n.l.). Parthenios z Nikaie (1. století př.n.l.) sepsal příběhy nešťastné lásky čerpané z mýtů. Konón (začátek n.l.) sbírku mytologických příběhů dochovanou ve Fótiově díle Bibliothéké. Římané, kteří znali řecké mýty v etruských variantách i z recipovaných kultů (Hérakles-Hercules), pronikali blíže do řecké mytologie prostřednictvím literárního zpracování od 3. století př.n.l. (Livius Andronicus). Ovidius převzal pro své Proměny chronologická schémata i jednotlivé báje z neznámé řecké mytografie, stejně jako autor prozaických příběhů Fabulae, neprávem přičítaných Hyginovi. Značná část mytografického materiálu přešla do komentářů k Vergiliovi (Scholia Danielis), odtud i do středověkých mytografických podání (mythographi Vaticani).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 12. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: mytologie.