Morava

Historické území ve východní části České republiky. V 6. století osídlena Slovany. Před rokem 830 byla sjednocena knížetem Mojmírem I. Za vlády dynastie Mojmírovců se stala (spolu s jižním Slovenskem) jádrem Velkomoravské říše. Po zničení Velkomoravské říše Maďary roku 907 se těžiště státního vývoje přeneslo do Čech, kde se zkonsolidoval stát Přemyslovců (ve středověku tradice o přenesení „koruny“ z Moravy na Čechy). V průběhu 10. století ovládli Přemyslovci část bývalé Velkomoravské říše včetně Moravy. Koncem 10. století dobyl Moravu kníže Boleslav I. Chrabrý, kolem roku 1019 byla opět ovládnuta Přemyslovci. V rámci českého přemyslovského státu tvořila Morava zvláštní území, které mělo charakter marky zajišťující ochranu českého státu proti Uhrám, Východní marce (Rakousko) a Polsku. Správa v Moravě byla rozdělena v 11. století na údělná dědičná knížectví olomoucké (hranice s Uhry a Polskem) a brněnské (hranice s Východní markou), které se dále rozdělilo na brněnské a znojemské. Moravští Přemyslovci byli podřízeni českému panovníkovi a měli zároveň v rámci seniorátu nárok nastoupit na český trůn. K podpoře ústřední moci českého panovníka bylo vytvořeno Vratislavem I. moravské biskupství se sídlem v Olomouci. Spory o český trůn vedly v 11. a ve 12. století k boji mezi českými a moravskými Přemyslovci. V 70. letech 12. století působil na Moravě s titulem markraběte moravského bratr českého knížete Bedřicha (pozdější král Přemysl I. Otakar

). Roku 1182 uznal císař Fridrich I. Barbarossa

za moravského markraběte znojemského a brněnského knížete Konráda Otu

a potvrdil mu držbu celé Moravy. Narušení jednoty přemyslovského státu bylo brzy odstraněno knínskou smlouvou mezi českými a moravskými Přemyslovci roku 1186 (obnova svrchovanosti českých knížat nad Moravou). V 1. polovině 13. století bylo moravské markrabství propůjčováno členům královské rodiny. Na počátku 13. století zahrnovalo pouze jižní polovinu Moravy. Dočasným zvláštním údělem bylo Břeclavsko. Koncem 13. století bylo na Moravě vytvořeno pro vedlejší linii Přemyslovců vévodství opavské. Králové si ve 13. století podrželi svrchovanost nad Moravou. Jejich novou mocenskou oporou se stala Morava. Moravská zemská šlechta pocházela většinou z Čech (původně úředníci na správních hradech). Ve 2. polovině 13. století se vytvořilo podle českého vzoru zemské šlechtické právo a zřízení se zemskými soudy, které zasedaly v Olomouci a v Brně. Roku 1348 Karel IV.

ustanovil, že biskupové olomoučtí, markrabata moravští a vévodové opavští jsou přímými poddanými a many českého krále. V letech 1349–1411 vládla na Moravě vedlejší větev Lucemburků (Jan Jindřich, Jošt

, Prokop). Za husitské revoluce udělil král Zikmund Lucemburský roku 1423 Moravu v léno Albrechtu II. Habsburskému

. Roku 1464 vydal Jiří z Poděbrad na žádost moravských stavů majestát, že Morava má s Čechami tvořit nedílný celek pod vládou krále a že nemá již být udílena v léno. V letech 1464–1490 ovládal Moravu Matyáš Korvín

s titulem český krále (korunován 1464 v Olomouci). Od 15. století se začalo Opavsko a Krnovsko počítat ke Slezsku (právně definitivně od 1659). Po bělohorské porážce

byla i na Moravě silně omezena stavovská zemská práva ve prospěch absolutismu. Roku 1628 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské. Morava zůstala i nadále v rámci zemí koruny české roku 1749 Marie Terezie spojila ústřední správu v českých a rakouských zemích. Roku 1782 bylo moravské markrabství a rakouské Slezsko administrativně sloučeny v jeden správní obvod se sídlem v Brně. Po vzniku České republiky měla Morava postavení země (od 1928 země Moravskoslezská). Zavedením krajského zřízení roku 1949 zanikla Morava jako administrativní jednotka (při administrativní reformě 1960 byly opuštěny historické zemské hranice Čech a Moravy).