marocké krize

Politologie

Mezinárodní konflikty v letech 1905 a 1911, vyvolané soupeřením Německa a Francie o hegemonii v Maroku. Uzavřením tzv. srdečné dohody (entente cordiale) s Velkou Británií 8.4.1904 získala Francie britskou podporu pro své nároky na Maroko. 3.10.1904 udělilo francouzské bankovní konsorcium Maroku půjčku výměnou za různé hospodářské výhody ve prospěch Francie, 5.10.1904 byla pak uzavřena francouzsko-španělská dohoda o rozdělení sfér vlivu obou zemí v Maroku. Na tyto kroky reagoval 31.3.1905 německý císař Vilém II. demonstrativním projevem v Tangeru, požadujícím zachování „svobodného obchodu“ v Maroku a obsahujícím otevřené válečné hrozby. Vzniklou krizi řešila algeciraská konference, která sice potvrdila formální suverenitu marockého sultána, prakticky však připravila podmínky pro francouzskou anexi Maroka, Francie získala rozhodující podíl na celní kontrole v Maroku i v nově zřízené marocké Státní bance, Francii a Španělsku byla svěřena kontrola marocké policie. Druhá marocká krize vypukla v květnu 1911, když se kmenové povstání v oblasti Fésu stalo záminku pro francouzskou ozbrojenou intervenci v Maroku a obsazení sultánova sídelního města francouzskými vojsky. V odpověď na to připlul 1.7.1911 do Agadiru německý dělový člun a Německo žádalo buď část marockého území, nebo celé Francouzské Kongo jako „kompenzaci“. Pod tlakem Velké Británie, jež opět podpořila francouzské nároky, bylo Německo nuceno ustoupit a zmírnit své požadavky, na základě dohody ze 4.11.1911 postoupila Francie Německu část Francouzského Konga. Roku 1912 byla většina marockého území prohlášena francouzským protektorátem, menší část při severním pobřeží protektorátem španělským (nejjižnější oblasti Maroka byly připojeny ke Španělské Sahaře) a Tanger s okolím se stal mezinárodním demilitarizovaným pásmem.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 28. 12. 2021
Autor: -red-