Ludvík Svoboda

*25.11.1895 (Hroznětín) – †20.9.1979 (Praha), český vojenský činitel, politik a státník. Roku 1915 dostudoval vyšší zemědělskou školu, za první světové války byl odveden a na ruské frontě padl do zajetí. V Kyjevě vstoupil roku 1916 do československých legií v Rusku

, zúčastnil se bitev u Zborova (1917) a Bachnače (1918), s legiemi byl z Ruska evakuován

. Od roku 1922 byl Svoboda aktivním důstojníkem Československé armády, mj. i zástupcem velitele praporu na Podkarpatské Rusi. V letech 1931–1934 byl profesorem vojenské akademie v Hranicích. V době mobilizace v roce 1938 působil jako velitel pěšího praporu. Po okupaci Československa působil krátce v odbojové organizaci Obrana národa, v červnu 1939 odešel do Polska, kde velel československé jednotce v Krakově. V září se dostal do sovětského zajetí a byl i se svými vojáky internován (byl sovětskou NKVD

odsouzen k trestu smrti, později byl rozsudek zrušen). Po přepadení Sovětského svazu Německem se Svoboda stal velitelem 1. československého samostatného praporu v Sovětském svazu, s nímž se od března 1943 účastnil frontových bojů. Následoval Svobodův rychlý kariérní vzestup: velitel 1. samostatného praporu, velitel 1. samostatné brigády, velitel 1. armádního sboru, v letech 1943–1945 brigádní generál, 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál. V letech 1945–1950 byl Svoboda ministrem národní obrany (v roce 1948 vstoupil do KSČ), v letech 1950–1951 náměstkem předsedy vlády a předsedou Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven všech svých politických funkcí a v roce 1952 byl několik měsíců vězněn. Poté pracoval jako pomocný zemědělský dělník. V roce 1954 se vrátil do politiky jako člen předsednictva Národního shromáždění (1954–1955). Byl předsedou Svazu protifašistických bojovníků, v letech 1955–1958 náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Hranicích a poté náčelníkem Vojenského historického ústavu v Praze. Po abdikaci Antonína Novotného

se stal Ludvík Svoboda v roce 1968 prezidentem republiky a až do srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byl považován za osobu sympatizující s komunistickými reformisty. Po srpnu 1968 se však Svoboda stal jedním z předních normalizátorů. I přes svůj špatný zdravotní stav se odmítal vzdát funkce prezidenta a tak mohl být tohoto postu zbaven až zvláštním zákonem v roce 1975.