logika

[Řečtina logos = slovo, řeč, myšlenka, pojem, rozum] – speciální vědní disciplína zkoumající obecné podmínky, formy a základy správného, důsledného usuzování; v užším slova smyslu teorie logiky vyplývání, formální disciplína abstrahující od konkrétního obsahu základních složek procesu usuzování – pojmů, výroků a úsudků. Podle toho, zda závěr plyne z premis s jistotou nebo jenom s určitým stupněm pravděpodobnosti, se rozlišuje deduktivní a induktivní (pravděpodobnostní). Soudobá deduktivní logika se člení na klasickou a neklasickou. Klasickou se rozumí dvouhodnotová extenzionální logika. Zahrnuje všechny logické systémy, v nichž v závislosti na vlastnostech výrokotvorných funktorů, tzv. logických spojek, mohou složené výroky nabýt jenom dvou pravdivostních hodnot – pravdivý, nepravdivý. Neklasická logika zahrnuje tříhodnotové a vícehodnotové systémy, různé kalkuly modální logiky, intuicionistickou, resp. konstruktivistickou logiku, v nichž se dvouhodnotovost a extenzionalita nahrazují jinými principy. Klasická logika obsahuje výrokovou a predikátovou logiku, resp. výrokovou logiku a logiku tříd a relací. Tyto základní systémy jsou budovány jako kalkuly, a to buď axiomaticky, nebo pravidlově. Nové směry logické analýzy zahrnují studium logických vlastností existence, změny, otázek, preference apod. Induktivní logika je rozvíjena jako teorie potvrzování výroků výroky, formuluje tzv. stupeň potvrzení hypotéz a úzce souvisí s pravděpodobnostní logikou. Vnitřní složku formální logiky tvoří studium definitorické a deduktivní výstavby vědeckých systémů a obecné metodologie axiomatizace a formalizace, založené na rozlišení logické syntaxe a logické sémantiky. Aplikovatelnost moderní formální logiky, orientovaná dříve převážně na výzkum základů matematiky a na metodologii deduktivní systematizace, nabyla nové kvality po vzniku kybernetiky v automatizační technice, programování, algebraické lingvistice apod. Ve vývoji formální logiky se rozlišuje stadium antické, středověké, tradiční a moderní, matematické logiky. Formální logika má z hlediska historického a systematického úzký vztah k matematice a filozofii. Spojitost s matematikou je dána tím, že oba obory zkoumají jen určité velmi abstraktní aspekty skutečnosti. Vztah k filozofii je podmíněn tím, že se formální logika jako každý vědní obor nemůže obejít bez řešení závažných ontologicko-gnozeologických problémů. Navíc ve formě tradiční logiky byla pokládána spolu s psychologií za součást tzv. filozofické propedeutiky. Protože formální logika abstrahuje od procesuální povahy objektivní reality, navazuje na dialektickou logiku. Je proto pouze nutným, nikoli však postačujícím předpokladem pravdivosti našich poznatků.