literární kritika

Oblast literární tvorby na pomezí vědy a umění, jejímž obsahem a úkolem je interpretace a hodnocení literárních děl z hlediska současnosti. Opírá se o literární teorii a literární historii, dále o filozofii a estetiku. Formy literární kritiky jsou rozmanité, od recenzí až po monografie o soudobém literárním vývoji. Vznik literární kritiky je možné spojovat se vznikem literatury samé; reflexe soudobého literárního života byly již v dílech antických autorů (Aristofanés

, Lúkiános

). Jako specifická odborná činnost vznikla literární kritika též v antice v podobě filologické kritiky a hermeneutiky. Toto pojetí pokračovalo i ve středověku a vrcholilo vlivem humanistickém bádání za renesance, kdy zesílil kritický zájem o literaturu, zejména v podobě polemik (J. Blahoslav: Filipika proti misomusům). V době klasicismu se literatura stala předmětem společenského zájmu, vznikaly básnické polemiky, satiry, literární pamflety, travestie a parodie (N. Boileau-Despréaux: Umění básnické). Za osvícenství se literární kritika stala součástí dobového ideologického zápasu (Voltaire

, D. Diderot

, G. E. Lessing

) i úsilí o kritiku vědeckou, zejména v oblasti filozofie a historie (J. Dobrovský

). V 1. polovině 19. století se literární kritika vytvořila jako zvláštní literární druh a samostatná profese.