lidová píseň

Spontánní zpěvní žánr jehož tvůrcem a nositelem byly hlavně lidové venkovské a městské vrstvy. Vyznačuje se specifickými formálními rysy danými typovým základem tvůrčího a interpretačního procesu. Charakteristickými znaky lidové písně jsou ústní tradování, spontánnost vzniku a existence, anonymita tvůrců (souvisí s typovým tvůrčím základem) a vysoká variabilita. V lidové písni lze rozlišit řadu historických vrstev, odpovídajících určitému stupni vývoje společnosti. Lidová píseň se dělí na řadu druhů a typů podle své tematiky, míry dějovosti, funkce v lidovém prostředí, hudebního stylu, sociálního prostředí, podle formálního hlediska (hudebního i slovesného) atd. Lidová píseň v dnešním slova smyslu vznikla ve středověku jako žánr odlišný od umělé církevní hudby a zpěvu, které na lidovou píseň působily, stejně jako později světská hudba a tance (hlavně renesanční a barokní). Předkřesťanské prvky se dochovaly hlavně v lidových písních spojených se zemědělstvím a rodinným kalendářním cyklem (koledy, vynášení smrti, dožínkové písně, svatební písně, pohřební pláče). V dnes známé podobě se lidové písně v podstatě ustálily na přelomu 18. až 19. století, později vynikaly hlavně městské a dělnické lidové písně.