láska
Psychologie
Psychologie, silně emocionálně modulovaný vztah harmonie mezi subjektem a objektem, který je ve své etiologické i jevové komplexnosti motivován téměř ze všech oblastí lidské psychiky (zejména citové, fantazijní, sexuální, volní, rozumové) a který ve formě hlubokého zaujetí pro určitou osobu, ideu či věc představuje jednu z nejvyšších citových hodnot člověka. Psychologie pokládá lásku za složitý fenomén duševního života, utvářený i ve své esenciální podobě jako altruisticky disponovaný modus prožívání citové vazby subjektu k objektu. Důležitým aspektem lásky je její emocionálně akční potenciál, který převážně pozitivně rozvíjí osobnost jedince v dimenzích základních atributů lidství (svědomí, systémy hodnot, fantazie, tvořivost, humor), jež striktně vydělují člověka z biologických společenství ostatních živočichů. V užším psychologickém pohledu je láska nejčastěji interpretována: a) jako životní síla (princip) blízká filozofickému pojmu erós; b) jako pud (instinkt), který vstupuje do konfliktu s jinými primárně motivujícími silami sebezachování či s destruktivními pohnutkami; c) jako q=afekt (citové vzplanutí), jehož proti kladem je nenávist; d) jako schopnost inhibovat a sublimovat své pudy. Podle teorií zdůrazňujících význam pudů jsou všechny formy lásky deriváty instinktů zabezpečujících dosažení uspokojení a slasti. Objektní teorie, objasňující psychologické vazby subjektu k objektům, předpokládá, že láska je ve své složitosti a proměnlivosti projevem vrozené potřeby člověka vztahovat se k druhým lidem. Hlubinná psychologie, zdůrazňující libidinózní vývoj v ontogenezi lidské psychiky, poukazuje na genitální charakter lásky, který není synonymem sexuální touhy, ale projevem dosažení genitálního stadia vývoje. Psychologické směry studující city přikládají lásce charakter sentimentu, jehož dominantním znakem je dlouhotrvající náklonnost a něžnost k druhému člověku, potlačující veškeré projevy egoismu a egocentrismu. O ryze psychologický výklad lásky se pokusil H.Spencer, který rozlišil 9 složek utvářejících lásku v její konečné podobě (sexuální pud tělesnosti, estetický cit, náklonnost, obdiv a úcta, potřeba chvály, sebeúcta, pocit vlastnictví objektu, rozšířená svoboda jednání překračující hranice osobnosti a nadšení ze společně sdílených citů). Psychologie se zabývá nejen fenoménem lásky, ale i teoretickými a praktickými vztahy mezi láskou a přátelstvím, láskou a erotikou, sexualitou ap. V rámci klinické a sociálněpsychologické praxe se psychologie zabývá různými formami lásky (láska milenecká, partnerská, manželská, mateřská, platonická) a v kontextu psychologického poradenství pracuje často i s umělými pojmy, jako jsou například patologie a etologie lásky (problémy žárlivosti, poruchy jednání vyplývající z dominující projekce pocitu vlastnictví, ritualizace jednání a podobně).
Vytvořeno:
14. 3. 2000
Aktualizováno:
21. 9. 2000
Autor: -red-