kubánská literatura

Literatura

Geograficky se řadí k literaturám antilských ostrovů (viz též antilská literatura). Rozvíjí se ve španělském jazyku. Literální památky předkolumbovského období se nedochovaly. Do konce 18. století napodobovala španělské vzory. Národní literatura se utvářela během 19. století. Lyrika J. M. Heredii tvoří přechod od klasicismu k romantické poezii, v níž vynikli Plácido (*1809 – †1844), J. F. Manzano (*1797 – †1854), J. J. Milanés (*1814 – †1863), G. Gómezová de Avellaneda. V tvorbě druhé generace romantiků docházelo k zvnitřnění poezie (R. M. de Mendive, *1821 – †1886). V próze se vedle kostumbrismu brzy prosazovala realistická metoda (C. Villaverde, *1812 – †1894). Koncem 19. století dominovala v kubánské literatuře publicistika. Značný vliv měly eseje pozitivisty E. J. Varony (*1849 – †1933) a zejména publicistika J. Martího. V poezii nastoupil modernismus (J. del Casal), jehož meze přesáhla lyrika Martího. Novou básnickou obrodu přinesla avantgarda a proud negristické poezie, vrcholící dílem N. Guilléna. V próze se umocňuje sociální kritika (C. Loveira). Ve 40. letech začínají psát významní prozaici (A. Carpentier, O. Jorge Cardoso, *1914), básníci (J. Lezama Lima, E. Diego, *1920) a esejisté (J. Marinello, J. A. Portuondo, *1911), jejichž tvorba se dále rozvíjí po vítězství revoluce. Nové hodnoty přináší porevolučnítvorba mladších prozaiků (M. Barnet, *1940, R. Arenas *1943) a básníků (R. Fernández Retamar, *1930, F. Jamís, *1930). V roce 1961 byl založen Svaz kubánských spisovatelů a umělců.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 28. 5. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: antilská literatura.