antilská literatura

Literatura

[Antylská], literatura hispanofonní oblasti, psaná španělsky, má nejdelší a nejbohatší tradici, datující se od rozmachu španělské kolonizace v 17. století. Jejími centry byly především Kuba (viz kubánská literatura), Santo Domingo a Portorico. Impuls k souvislému rozvoji poskytlo až národně osvobozenecké hnutí v 1. polovině 19. století, dominantním směrem se stal romantizmus, vyzdvihující místní indiánský folklór (básník J. J. Pérez, *1845 – †1900, romanopisci M. de Jesús Galván, *1834 – †1910, E. M. de Hostos, *1839 – †1903). Jeho témata převzal později modernismus (básníci J. M. Lágo, *1860 – †1929, L. L. Torres, *1878 – †1944, O. Bazil, *1848 – †1946, prozaik T. M. Cestero, *1877 – †1954) a realistická próza (M. Zeno Gandía, *1855 – †1930) akcentující sociální problémy. Platformou avantgardy se stal postumismus, jeho hlavní představitelem D. Moreno Jimenes (*1894) ze Santo Dominga. Z pestré skladby meziválečné literatury nejvýraznějších hodnot dosáhla poezie s černošskou tematikou (M. de Cabral, *1907, L. Palés Matos, *1898 – †1959), (viz též afrokubánská poezie) a společensky kritický román (E. A. Laguerre, *1906), čerpající vesměs z venkovského prostředí. Americká nadvláda vyvolala v poválečné literatuře projevy nacionalismu v próze i dramatu (R. Marqués, *1919, A. Díaz Alfaro, *1920; C. Andreu Iglesias, *1918). Moderní literatura čerpá především z lidové tradic a sociální problematiky.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 28. 5. 2007
Autor: -red-

Odkazující hesla: kubánská literatura.