kolonizace

[Kolonyzace], proces záměrného tvoření nových osad a osidlování území. Rozeznáváme kolonizace vnitřní, směřující k osidlování neobydleného nebo řídce obydleného území silami vlastní populace, a kolonizace vnější (zahraniční), tj. osidlování určitých oblastí cizími (zahraničními) kolonisty. V českých zemích byla nejvýznamější epochou kolonizace 12.–13. století, kdy se v důsledku rozvoje výrobních sil rozvíjela nejprve intenzívně kolonizace vnitřní, tj. rozšiřovaly se vnitrozemské zóny z původních sídelních oblastí a tzv. sídelních komor do oblastí dosud zalesněných. Kolonizace vnější se na českém a slovenském území ve 13. a 14. století rozvíjela v podmínkách stoupající zbožní výroby a byla podmíněna i relativním přelidněním a postupující sociální diferenciací zemědělského obyvatelstva, zvláště v přilehlých německých oblastech (Bavory Porýní, Sasko). Z iniciativy panovníka, šlechty i církevních institucí, které usilovaly o rozšíření poplatné půdy, docházelo k postupnému osidlování volného území, zejména v pohraničních oblastech Čech, Moravy a Slovenska (Spiš). Proces této první kolonizační fáze (do 14. století) zachycuje historiografie a toponomastika. Ke druhé fázi zahraniční kolonizace docházelo v 1. polovině 16. století.