koloniální výboje

Vojenské a politické expanze směřující k ovládnutí a hospodářskému vykořisťování podrobených zemí; často byly spojeny s národnostním a náboženským útlakem a se zotročením, násilným přesidlováním či vyhlazováním původního obyvatelstva. Koloniální výboje zahájili v celosvětovém měřítku ve 13. století Portugalci a Španělé, kteří využili zeměpisné objevy k ovládnutí evropského obchodu s Afrikou, Asií a k dobytí Ameriky. Viz také conquista. Při conquistě byly zničeny indiánské civilizace ve Střední a Jižní Americe. Pro potřeby plantážnictví a hornictví byl v amerických koloniích zaveden obchod s africkými otroky (účast arabských, nizozemských, anglických a německých obchodníků). Od l6. století se i další evropské státy snažily získat podíl na ziscích z kolonií; na konci 16. století získalo převahu zejména v expanzi do východní a jihovýchodní Asie Nizozemsko. Současně se rozvíjela mocenská expanze Anglie, která za Alžběty I. zlomila španělskou převahu na moři a za anglických buržoazních revolucí porazila konkurující buržoazní Nizozemsko. Od konce 17. století se stala soupeřem Anglie Francie. Oba státy zaznamenaly největší rozšíření koloniálních říší v 18. a 19. století. Převahu si přitom udržela Anglie, která v sedmileté válce ovládla francouzskou Kanadu a získala pod svou kontrolu indický subkontinent. Dílčí koloniální državy získaly Dánsko a Švédsko, charakter koloniálních výbojů měla expanze Ruska do Zakavkazska a střední Asie. V 1. polovině 19. století se ke koloniálním velmocem připojily USA, které v soutěži s evropskými koloniálními státy často uplatňovaly „politiku otevřených dveří“ nebo podporu „boje za svobodu“ (viz také Monroeova doktrína), aby si zajistily hospodářskou převahu bez přímé anexe. Ve 2. polovině 19. století se staly koloniálními mocnostmi Německo, Belgie (účast při definitivním rozdělení Afriky) a Japonsko. V poslední čtvrtině 19. století byl v podstatě svět rozdělen mezi staré a novější koloniální mocnosti s výjimkou několika závislých oblastí (Čína, Latinská Amerika, osmanská říše, Persie, Afghánistán, Siam, Habeš), které byly rovněž objektem vykořisťování. Boj proti koloniálnímu panství nabyl na účinnosti až s pronikáním kapitalistických výrobních vztahů do samotných kolonií a závislých území. Národně osvobozenecký boj mohl využít konkurenční spory mezi koloniálními velmocemi (boj v Latinské Americe nebo na Filipínách proti španělskému kolonialismu). V období kolonialismu se zostřily vztahy mezi předními mocnostmi, z nichž zejména Německo a Japonsko usilovaly o přerozdělení světa, o ovládnutí nových trhů a zdrojů surovin a o získání strategicky klíčových oblastí. Boje o kolonie byly jednou z příčin 1. a 2. světové války; obě války zároveň vyvolaly rozsáhlou vlnu národně osvobozeneckých hnutí. Po 2. světové válce došlo k rozpadu světové koloniální soustavy. Jinou formou koloniální expanze je neokolonialismus.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 29. 8. 2000
Autor: -red-

Odkazující hesla: rasismus.