koherenční teorie

Psychologie

Teorie německého psychofyzicky orientovaného psychologa asocianistického zaměření G. E. Müllera, vycházející z nahrazení principů celostní (tvarové) psychologie hypotézou vzniku komplexů psychických kvalit na bázi koherenčních procesů. Eodle této teorie psychické elementy (počitky) vstupují samy od sebe do specifických spojení (konfigurací) na základě afinity, analogické jevu koherence. Koherenční proces není mechanický, ale je usměrňován nadřazeným subjektivním činitelem „kolektivizující pozorností“, která má simultánní či sukcesívní charakter podle toho, týká-li se současné či následné aktivace představových komplexů. Nejdůležitějšími faktory ovlivňujícími koherenci jsou prostorová blízkost, podobnost barev a tvarů, totožnost obsahů, symetrie a kontury tvarů.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 6. 5. 2024
Autor: -red-