Katalánie

[Katalánye], historické území v severovýchodním Španělsku. Vytvářelo se v průběhu reconquisty dobýváním a částečným dosídlováním území ovládnutých Araby. Jeho základem byla od roku 801 španělská marka Franské říše. Ta se brzy rozpadla na samostatná hrabství, z nichž nejvýznamnější bylo barcelonské. Katalánská hrabství patřila do 12. století formálně k Francii. Rozšiřovala své území v dolním povodí řeky Ebro, patřila hospodářsky a kulturně k nejvyspělejším územím západní Evropy. Sňatkem barcelonského hraběte Raimunda Berengara IV. s aragonskou královnou Petronilou byl položen v roce 1137 základ unie Katalánie s Aragonií. Panovníci získali pod přímou kontrolu další katalánská hrabství (Urgell, Ampurias, Aurembiaix). V Katalánii se zformovalo jednotné zemské právo a politická instituce s centrem v Barceloně. Katalánci se účastnili dobývání a kolonizace Baleárských ostrovů a království Valencie (tzv. katalánské země). Spory mezi Katalánií a aragonskými králi, zejména za Jana II., upevnily zvláštní postavení Katalánie, které přetrvalo až do novověku. Za válek o španělské dědictví podpořila Katalánie habsburského kandidáta. V rámci centralizace státu ztratila v roce 1714 svá historická práva. V roce 1812 ji Napoleon I. připojil k Francii. Po obnovení bourbonské monarchie ve Španělsku roku 1814 vzniklo v Katalánii hnutí za autonomii či za nezávislost země. V karlistických válkách byla Katalánie oporou karlistických pretendentů. Rozvoj průmyslu vedl ke vzniku organizovaného dělnického hnutí, které však bylo silně ovlivněno anarchismem. Po pádu monarchie v roce 1932 vyhlásila Katalánie autonomii. 6.10.1934 byla vyhlášena a brzy potlačena samostatná republika. Za občanské války v letech 1936–39 stála Katalánie na straně republikánů, po vítězství frankistů v roce 1939 ztratila autonomní postavení. V 60. letech centrum protifrankistického hnutí odporu. V roce 1977 poskytla nová španělská vláda Katalánii autonomii, kterou potvrdily výsledky referenda v říjnu 1979.