intence

Filozofie

Filozofie, původně termín scholastické filozofie označující zaměřenost vědomí a myšlení na nějaký předmět. U Tomáše Akvinského a pozdější scholastiky znamená intence též pozornost, jindy formu bytí, pojatého v určitém vztahu. W. Occam chápal i: jako obecný jev, výsledek postižení „předmětu duše": Pravidelně se ve scholastice rozlišovala prvotní intence (intentio prima), jako pojem vytvořený prvotně rozumem na základě dané reality, od intence druhotné (intentio secunda), která vzniká zpracováním prvotní intence cestou zkoumání a srovnávání. Její objekt existuje pak jen v rozumu jako forma myšlení. Tomáš Akvinský definoval proto logiku jako učení o druhotné intence na základě intence prvotní. Názory na intenci hrály značnou úlohu v bojích mezi nominalisty a realisty. Dialektika užívá pojmu intence jako charakteristiky specifického postavení člověka ve světě. G. W. F. Hegel ve své idealistické dialektice interpretuje nezbytnost intenciální aktivity pro vznik subjektu, charakterizovaného právě tím, že má vztah ke světu; intence je vstupování do světa, kdy předmět vědomí se stává účelem, prostředkem a pohybem („věc, o kterou běží“). Scholastický význam obnovil ve své subjektivní idealistické koncepci F. Brentano jako intencionálnost každého aktu vědomí, jeho předmětnost, přičemž ovšem objekt existuje pouze jako předmět takového intencionálního aktu. Tento význam pojmu intencionality se stal centrálním pojmem u A. Meinonga a zejména E. Husserla.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 21. 7. 2006
Autor: -red-