indonéská hudba

Základem tónové soustavy indonéské hudby jsou systémy selendro

(druh pentatonické stupnice) a pelog (druh heptatonické stupnice). Každá z těchto stupnic, které představují mužský (selendro) a ženský (pelog) rod, se dělí na tři mody zvané patet. Charakteristickými rysy indonéské hudby jsou rozvinutá heterofonie a vícehlas. Přes specifické rozdíly mezi vokálním a instrumentálním projevem má v obou vedoucí úlohu melodická složka, variačně (rytmicky i figurativně) zpracovávaná. Uplatňují se převážně bicí nástroje (gongy

, xylofony

), které tvoří základ orchestrů (gamelan

). K bicím nástrojům se přidávají i strunné (rebab

) a dechové nástroje, jež začínají hudební skladbu a doprovázejí vokální projev. Indonéská hudba je uchovávána převážně ústní tradicí, i když jsou známy pokusy o notaci neumatického charakteru. Vliv evropské hudby (zvláště církevní) se projevil v 1. polovině 20. století. Po vyhlášení nezávislosti roku 1945 vzrostl počet profesionálních i amatérských orchestrů usilujících o uchování i rozvíjení tradiční indonéské hudby. Od roku 1952 pracuje v Djokjakartě státní hudební škola, 1960 byla založena v Surakartě konzervatoř. Roku 1968 byl vytvořen v Djakartě symfonický orchestr, vystupující s koncerty evropské hudby.