hornictví

Hornictví

Vyhledávání, dobývání a zušlechťování (úprava) užitkových nerostů zejména rud kovů a uhlí. Z technického hlediska se rozlišuje těžba povrchová (lomy) a hlubinná (doly). Zvláště hlubinná těžba se musela od počátku vyrovnávat se zásadními problémy: vedle rubání a ražení děl (šachet, štok překopů) to bylo jejich zajišťování (vyztužování), větrání (přirozené, nucené), odvodňování, důlní doprava. Hornictvím se zabývali lidé od pozdní doby kamenné. Již hlubinné doly na pazourek měly základní prvky dobývacích děl (šachtice do 20 m hloubky, větvené systémy chodbic). Doly na měděnou rudu a sůl (zejména v Alpách) dosahovaly 80-100 m hloubky (v době bronzové a halštatské). Vysokou technickou úroveň měly římské zlaté a stříbrné doly v provinciích (systémy odvodňování, rozrušování horniny tzv. sázením ohně zahříváním a zchlazováním skály), jinak až do středověku se ložiska těžila převážně primitivně hustou sítí samostatných šachtic. Železná ruda se až na výjimky (u Římanů, Keltů) dlouho těžila v povrchových kutacích polích. V českých zemích i na Slovensku se ve 13. století značně rozvinula těžba stříbra a později i zlata (v Jihlavě, Kutné Hoře, Banské Štiavnici). Teprve pozdní středověk předčil římskou hornickou techniku (dřevěnými těžními stroji, nuceným větráním, odvodňovacími, tzv. dědičnými štolami nebo čerpáním s využitím vodní síly). První použití střelného prachu v hornictví se uvádí pro Banskou Štiavnici roku 1613. Velký technický rozmach poznamenal hlavně hornictví uhelné od 18.století. Střelná práce zmnohonásobila výkony rubání (zápalnice W. Bickforda 1831, dynamit A. B. Nobela 1867), stejně jako zavádění strojů – pneumatických kladiv a vrtaček roku 1870, pro odvodňování čerpadel, pro dopravování rubaniny na povrch těžních strojů a věží (použití parních strojů), což umožnilo těžit ve velkých hloubkách (stříbrné doly v Příbrami 1000 m, 1875); později zavedení elektrických lokomotiv v důlní dopravě přispělo ke zvýšení těžby. Dnes se užívá v moderních dolech a lomech složitých technických zařízení: uhelných kombajnů, nakladačů, mechanických výztuží, zakladačů, kolesových a korečkových rypadel. Viz také dobývací stroj. Lomy (povrchové doly) se pro těžbu rud používají výjimečně (například v rakouském Erzbergu na siderit); povrchově se těží většinou sloje hnědého, někde i černého uhlí, přičemž je třeba skrývat svrchní vrstvy zeminy na velké ploše. Některá povrchová ložiska (uran) se dnes též exploatují pomocí aplikovaných chemických pochodů (loužení). Kromě technických problémů vyvstává otázka devastace krajiny a následné rekultivace, zejména u povrchového dobývání. Většina hlubinné těžby rud i uhlí přechází v poslední době do velkých hloubek, což klade větší nároky na technické dobývání, úpravu pracovního prostředí (klimatizace) a bezpečnost (horské tlaky, důlní otřesy).

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 12. 12. 2008
Autor: -red-