forma a obsah

Filozofie

Filozofické kategorie odrážející dvě vzájemně spjaté stránky každé skutečnosti, totiž souhrn částí, prvků, vlastností, procesů a vztahů včetně rozporů a pohybových tendencí dané věci, tj. obsah a způsob existence a vyjádření tohoto souhrnu, tj. formu. Termíny forma a obsah jsou úzce spojeny s problematikou struktury a systému. Termín forma se užívá též k označení vnitřní organizace obsahu. Jednota formy a obsahu se projevuje v jejich vzájemných přechodech, je však jednotou relativní. Ve vzájemných vztazích představuje obsah dynamickou stránku celku (systému), kdežto forma zahrnuje soustavu stabilních vztahů k předmětu. Nesoulad mezi obsahem a formou, vznikající v procesu vývoje, se nakonec řeší „odhozením“ staré formy a vznikem nové, která je adekvátní rozvinutému obsahu. – V dějinách filozofie byl obsah často chápán jako „hmota“ nebo „látka“, tedy jako věcný substrát změn. Aristoteles, autor nejrozvinutější antické koncepce formy a obsahu, rozuměl formou určenost samých materiálních věcí a spatřoval ve fyzických věcech jednotu formy a látky (hylé), tedy zformovanou látku. Avšak při aplikaci těchto kategorií na svět jako celek připouštěl existenci amorfní hmoty a nemateriální formy, nezávislé na hmotě a vedoucí až k „formě forem“, tj. k bohu. V novověku učinil první kroky k překonání idealismu v učení o formě a obsahu G. Bruno, jehož myšlenky dále rozvinuli F. Bacon, R. Descartes a T. Hobbes. I. Kant první vyhrotil otázku vzájemných vztahů formy a obsahu v myšlení, přičemž obsahem rozuměl smyslovou rozmanitost látky poznání a formou principy jejího uspořádání. G. W. F. Hegel nahradil vztah látky a formy kategorií obsahu, slučujícího v sobě i látku i formu jako syntetizované momenty obsahu; obsah a forma mu představují dialektické protiklady, jež vzájemně v sebe přecházejí. Klasikové marxismu pojali obsah nikoli jako prostý substrát, ale jako souhrn procesů, charakterizovaných vzájemným působením prvků substrátu mezi sebou a s okolím; tak sám substrát vystupuje jako proces. – V aplikaci na umění označují kategorie obsahu a formy podstatné stránky uměleckého díla, momenty umělecké tvorby i umění jako historickospolečenského procesu. Obsah zde nabývá duchovní podoby a forma má charakter materiální. Obsah zahrnuje ony prvky uměleckého díla, v nichž je vyjádřeno poznání podstaty životních jevů a jejich intelektuální a emocionální hodnocení, tedy vztah umělce k danému tématu. Formu pak vytvářejí dva aspekty: vnější forma závisí bezprostředně na materiálu, s nímž daný druh umění pracuje (slova, tóny, gesta), vnitřní formu pak tvoří to, co přímo souvisí s obsahem, tj. námět a charaktery osob v epické literatuře a dramatu, melodie a motivy v hudbě atp. Forma a obsah v umění mají složitou strukturu, dohromady vytvářejí celostní skladbu uměleckého díla, jež je hiearchická, její jednotlivé složky nemají stejný význam. Vcelku obsah uměleckého díla je určující, nebot dílo vzniká právě proto, aby předalo myšlenky a city tvůrce, jeho pochopení života druhým lidem; forma je pak prostředkem k řešení tohoto úkolu. Funkce formy je především sdělovací, je tedy povolána vyjádřit obsah a „nakazit“ jím druhé lidi. Avšak forma má kromě toho v umění i vlastní estetickou funkci, vyjadřuje mistrovství tvůrce, jeho dokonalé zvládnutí materiálu. Proto je vnímání a chápání uměleckého díla složitým psychologickým procesem, který v sobě obsahuje jak estetický požitek z uměleckých kvalit díla, tak prožívání vlastního obsahu, jeho individuální pochopení, tak i jeho spoluvytváření, neboť vnímatel má do určité míry možnost dílo ve své fantazii dotvářet. Ačkoliv forma uměleckého díla slouží obsahu, sehrává v umění výrazně aktivní úlohu; proto jednota formy a obsahu, jejich harmonizace, se považuje za kritérium uměleckých kvalit díla. V umění a literatuře musí být jak obsah, tak forma nadány estetickými hodnotami, má-li být dosaženo jejich organického sjednocení. Hluboká jednota obsahu a formy umění vysvětluje, proč nelze obsah uměleckého díla prostě převést v jinou uměleckou nebo mimouměleckou formu. V umění každá změna formy se dotýká i obsahu, který si opět žádá změněné formy, zatímco díla teoretické nebo technické povahy mohou být přeložena do jiné řeči bez újmy na jejich hodnotě.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 29. 7. 2024
Autor: -red-

Odkazující hesla: látka a tvar, rozumové poznání.