éter

Filozofie

[Řečtina], termín vyjadřující v dějinách filozofickou a fyzikální představu o nevažitelné a smyslům nedostupné substanci (látce), jež měla tvořit nejjemnější součást prahmoty nebo pralátky. V řecké mytologii byly jako étery označovány nejvyšší a nejčistší vrstvy vzduchu, kde měli sídlit bohové. Řecká přírodní filozofie zpočátku ztotožňovala éter se vzduchem nebo ohněm. V novověké filozofii a vědě se éter stal látkou zcela vyplňující prostor mezi tělesy. Guerickovy pokusy vedly k rozlišení éteru a vzduchu a počínaje Huygensem byl éter vykládán jako nevažitelné prostředí, z jehož vlastností (funkcí) lze vykládat různé fyzikální jevy. Zkoumání představ o éteru jako prostředí vedlo k tomu, že za jedinou skutečně nevažitelnou substanci ve fyzice byl pokládán světelný éter. Tomu odpovídala vlnová teorie světla jako možného vlnění éteru. Také elektromagnetické jevy se vysvětlovaly jako stavy napětí v éteru. Později byl éter pokládán za nositele elektromagnetického pole a za látku vyplňující absolutní prostor. Z hlediska teorie relativity lze považovat elektromagnetické pole za samostatnou realitu, jež nepotřebuje již žádného nositele. Proto se v soudobé fyzice existence éteru neuznává. Avšak A. Einstein upozornil na to, že teorie relativity nevyžaduje bezpodmínečné odmítání existence éteru, jestliže se mu nepřipisují žádné vlastnosti a je-li ztotožňován s prostorem. Představa prostoru souvisí s tou linií filozofického a fyzikálního myšlení, která popírá existenci prázdného prostoru.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 17. 8. 2006
Autor: -red-