dynamická psychologie

Psychologie

Souhrnné označení pro psychologické koncepce 1. poloviny a začátek 2. poloviny 20. století, které v protikladu ke statickému chápání psychických jevů (deskriptivní psychologie, psychologie schopností) zdůrazňují procesuální povahu psychiky. Energii pudů a potřeb považují za hlavní hnací síly chování. Poněvadž dynamická psychologie studuje změny chování v závislosti na jejich příčinách, analyzuje vývojové procesy utvářející motivační faktory a zkoumá pohnutky jednání v jeho determinantách, bývá někdy označován jako psychologická motivace. Společným jmenovatelem všech směrů a škol dynamické psychologie je snaha porozumět příčinám chování člověka a objasnit jejich mechanismy. Proto se dynamická psychologie stala přínosem pro celou oblast psychologie, zejména v konfrontaci s behaviorálními koncepcemi (psychoanalýza S. Freuda, analytická psychologie C. G. Junga, individuální psychologie A. Adlera). Svou šíří i hloubkou záběru však současně přinesla určitou roztříštěnost a jednostrannost, týkající se zejména metafyzických poloh všech hlubinných směrů, přeceňování biologických komponent v dynamice psychiky (teorie pudů, McDougallova hormická psychologie, školy zdůrazňující roli instinktů), aplikace fyzikálních zákonitostí (topologická psychologie K. Lewina) či filozofických teorií (fenomenologická psychologie) v psychologické praxi, zdůrazňování existenciální pasivity v přizpůsobování se jednotlivce situaci (deseinsanalýza), glorifikace komunikačních faktorů (interpersonální psychologie G.Batesona, všechny neopsychoanalytické směry) ap. Historický pojem dynamické psychologie je zakotven v kontextu dynamického přístupu ke specifickým psychickým jevům (analýza sentimentů T. Ribota, studium příčin myšlení a jednání R. S. Woodswortha). Viz také hlubinná psychologie.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 5. 7. 2024
Autor: -red-