duše

Filozofie

Filozofie, pojem vyjadřující historicky proměnlivé názory na psychiku, na vnitřní svět člověka; v náboženství a idealistické filozofie pojem specifické nehmotné substance, nezávislé na těle. Původ představ o duši třeba hledat v animistickém myšlení, předpokládajícím zvláštní sílu, jež sídlí v tělech lidí a živočichů (někdy též rostlin) a opouští je ve spánku nebo v případě smrti. S tím souvisí i učení o metempsychóze (stěhování duší) v indickém náboženství a filozofii, v koncepcích orfismu, pythagoreismu a dalších. V indické filozofii se učení o duši rozvinulo v podobě představ o átmanu, který znamenal subjektivně individuální princip, zatímco buddhismus vystupoval s teorií o neexistenci duše, kterou rozpouštěl v proudu psychofyzických prvků bytí, dharmě. Raně starořecká přírodní filozofie byla prodchnuta hylozoismem, tj. vírou ve všeobecnou oduševnělost vesmíru. U Aristotela byla duše chápána jako aktitvní účelový princip, jako „forma“ nebo „entelechie “ živého těla, od něhož byla neodlučitelná. V křesťanském středověku a též ve filozofii islámu je duše člověka považována za duchovní princip stvořený bohem a zároveň za něco Osobního, neopakovatelného,jedinečného; naproti tomu v panteistickém averroismu vystupuje duše jen jako individuální projev jediné duchovní substance (tzv. monopsychismus). V novověké filozofii se pokládá duše pouze za synonymum vnitřního světa člověka, jeho vědomí a sebevědomí. Dualistická metafyzika R. Descarta postavila proti substanci tělesné substanci duševní a problém jejich vzájemného vztahu se pak řešil v rámci tzv. psychofyzického problému. I. Kant zařadil pojem d, mezi transcendentální ideje, jež přesahují hranice zkušenosti a současně podmiňují možnost lidského poznání.

Vytvořeno: 14. 3. 2000
Aktualizováno: 31. 7. 2006
Autor: -red-

Odkazující hesla: vis vitalis.