Daniel Barenboim

*15.11.1942, izraelský klavírista a dirigent. Jeden z nejvšestrannějších hudebníků své generace známý především jako vynikající interpret Beethovenových

děl. Narozen v argentinském Buenos Aires v rodině židovsko-ruského původu. První lekce klavíru získal od svých rodičů ve věku pěti let. V sedmi letech uskutečnil v rodném městě pianistický debut, kterým jakožto zázračné dítě odstartoval svou kariéru. Roku 1952 se rodina přestěhovala do Izraele, ale stipendium umožnilo mimořádně talentovanému Danielovi vzdělávat se v západní Evropě. Setkal se s významným německým dirigentem Wilhelmem Furtwänglerem, který tehdy jedenáctiletého Barenboima označil za fenomén. V Salzburgu studoval dirigování u Igora Markeviche, v Paříži kompozici a harmonii u Nadiy Boulangerové a v roce 1956 absolvoval slavnou Accademia di Santa Celicia v Římě. Po koncertech v Evropě se roku 1957 proslavil jakožto sólista i v USA. O rok později podnikl turné v Austrálii. Pravidelné koncerty po celém světě mu zajistily velký věhlas. Barenboim byl často činný i coby komorní hráč. Spolupracoval například s houslistou Itzhakem Perlmanem či se svou bývalou ženou, cellistkou Jacqueline du Pré. Mimořádně úspěšný je Barenboim také jakožto dirigent. V této roli oficiálně debutoval v roce 1962 v Izraeli. V letech 1975–1989 zastával funkci hudebního ředitele Orchestre de Paris. V roce 1991 se stal šéfem Chicago Symphony Orchestra

a od roku 1992 je také hudebním ředitelem Deutsche Staatsoper Berlin. Během své kariéry spolupracoval například i s Berliner Philharmoniker, Wiener Philharmoniker a English Chamber Orchestra. Vytvořil vlastní styl dirigování, košatý a bohatý, jímž do jisté míry navázal na Furtwänglera. V roli pianisty nejvíce proslul interpretací děl Beethovena a Mozarta

. Především nahrávky kompletních Beethovenových klavírních sonát a koncertů mu upevnily reputaci. V jeho velmi širokém repertoáru se dále objevují především skladby Bacha

a romantických autorů. Barenboimův styl hry bývá někdy shledáván kontroverzním pro svou volnost, nevázanost, smělost a subjektivitu. Jeho interpretaci ovlivňuje nálada okamžiku, dokáže tedy posluchači zprostředkovat více mnohdy naprosto odlišných pohledů na jedno a totéž dílo. V Barenboimově hře je slyšet sloučení přirozeného a nevšedního talentu s filozofií stoicismu a epikureismu. Vyznačuje se nenásilnou virtuozitou, koncentrací, prostou radostí a potěšením z hudby. Barenboim se nevyhýbá ani různým experimentům. Věnuje se též například africké hudbě, jazzu

, argentinské taneční muzice či brazilské hudbě.