chirurgie

[Řečtina, cheir = ruka, ergein = pracovat], lékařský vědní obor, který k léčení nemocí a úrazů užívá mechanické působení na tkáně a orgány, a to úkony rukou přímo (například napravení vymknutí a zlomenin) nebo prostřednictvím nástrojů a přístrojů při vlastních operačních výkonech. Vedle porodnictví je chirurgie nejstarší odvětvím lékařství, jak o tom svědčí kosterní pozůstatky zhojených zlomenin

a trepanací

z doby před 20–25 tisíci lety. Předpokladem vzniku moderní chirurgie byly především poznatky patologické anatomie v 19. století, která mohla těžit z pitevních nálezů, objev anestézie

a zavedení antisepse

a asepse

, jež umožnily rozšířit indikace k chirurgickým výkonům a zlepšily jejich výsledky. Pokroky se na rozhraní 19. a 20. století týkaly především operací v dutině břišní, na močovém systému a operací kloubů a kostí. Z českých chirurgů v této době vynikli zejména E. Albert

, V. Weiss

, K. Maydl

, R. Jedlička

a O. Kukula

. V první polovině 20. století se postupně od chirurgie oddělily jako samostatné lékařské obory gynekologie

, ortopedie

, později neurochirurgie

, plastická chirurgie

, urologie

a oční a ušní lékařství. Z hlediska klinických potřeb se dnes všeobecná chirurgie (která zahrnuje chirurgii obecnou a speciální) dělí na podobory (označované také jako nástavbové obory): cévní chirurgie

, kardiochirurgie

, traumatologie

a dětská chirurgie. Hlavní náplní všeobecné chirurgie je prevence, diagnostika a léčení poranění a onemocnění především orgánů zažívacího traktu, ostatních břišních orgánů, břišní stěny, onemocnění mléčné žlázy, štítné žlázy i dalších orgánů těla, pokud péče o nemocné není zajištěna na specializovaných pracovištích (např. urologických, neurochirurgických).