čas

Atribut hmoty, jeden ze způsobů její existence, vyjadřující trvání bytí a zároveň posloupnost změn všech materiálních systémů a procesů ve světě. – Problém času ještě více než problém prostoru náleží mezi nejvýznamnější, ale také nejsložitější v současné filozofii a přírodních vědách, mimo jiné i proto, že na rozdíl od prostoru, který je názorný a těsně spojen s rozměry těles, působí čas dojmem něčeho abstraktního a neuchopitelného. V novověkém myšlení se vytvořily dvě protikladné koncepce času: substanciální, jež chápe čas jako samostatnou podstatu vedle hmoty (koncepce Newtonova), a relační, podle níž čas představuje soustavu vztahů, které nemají samostatnou existenci (pojetí Leibnizovo). – Časem se zabývá kromě filozofie stále intenzívněji fyzika, kosmologie, astronomie, geologie, biologie, psychologie a historie, společenské vědy; čas je speciálním předmětem studia chronometrie. Ve fyzice náleží čas mezi základní veličiny; nerozlučné spojení času s prostorem se vyjadřuje v pojmu časoprostor, též časoprostorové kontinuum; ke třem souřadnicím prostoru přistupuje jako čtvrtá čas. K měření času slouží různé periodické procesy se stejnou periodou. Jednotkou času je sekunda; je to trvání 9192631 kmitů Záření určité čáry spektra cesia 133. Většina časových stupnic se odvozuje od otáčení Země kolem osy. Pravý sluneční č. je určen úhlem mezi rovinou poledníku a spojnicí středů Země a Slunce. Protože probíhá nerovnoměrně, zavádí se myšlené střední Slunce, pohybující se po obloze rovnoměrně; jeho úhel udává střední (sluneční) čas. Jejich rozdíl udává časová rovnice; maximum činí 16 minut. Čas vztažený k určitému místu se nazývá místní čas; je stejný pro celý poledník jím procházející. Světovým časem (SČ) se nazývá místní střední čas na greenwichském poledníku, započatý 1.1.1925 o půlnoci. Efemeridový čas bere za základ tropický rok. Siderický čas je určován úhlem mezi poledníkem a hvězdou; hvězdný čas úhlem mezi poledníkem a jarním bodem. Koordinovaný světový čas se užívá proto, že rotace Země není zcela konstantní; využívá stupnice dané atomovými hodinami a koriguje tak čas astronomický. Světový čas se nazývá též časem západoevropským; čas středoevropský mu předchází o jednu, čas východoevropský o dvě hodiny. – Na astronomický čas navazuje čas biologický (též fyziologický), v němž jsou zafixovány denní, sezónní a roční rytmy různých biol. procesů. Bylo zjištěno, že v denním rytmu se periodicky mění obsah železa v krevní plazmě, tělesná teplota, frekvence pulsu, krevní tlak, cyklus spánku a bdění, denní a noční regulace aktivity cévní soustavy a řada dalších fyziologických procesů, známých v současné vědě. Práce „biologických hodin“ se stále koreluje s periodickými procesy, které probíhají v okolí organismu. Biol. hodinami přizpůsobují živé soustavy své fyziologické procesy a životní funkce optimálně k okolí, což hraje svou úlohu i v procesu přirozeného výběru. Časový sled vnějších událostí však nemůže plně determinovat rytmus vnitřních procesů organismu, je závislý i na stáří organismu a dalších činitelích. – Již na biologické úrovni lze rozlišovat čas objektivní a čas vnímaný organismem, tj. perceptuální. U člověka se stává čas psychologický časem subjektivním, odrazem času objektivního, jeho vnímáním a zpracováváním. Člověk má smysl a cit pro čas vycházející z rytmické periodicity organických dění, ale vlastní vnímání času předpokládá rozlišování trvání od časové posloupnosti, které je psychologickým časem v užším smyslu. Vnímáním, pamětí, představivostí a hodnocením se stává z času vnějšího a objektivního čas subjektivní, osobní, individuální. Představy o čase procházejí podstatnými proměnami ve fylogenetickém a ontogenetickém vývoji lidí. Obecně nelze ani psychologický čas oddělit od procesů a činností, jež v tomto čase probíhají a jsou vykonávány. Subjektivní čas závisí především na prožitkové aktuálnosti a bohatosti dějů v určitém úseku objektivního času. Krátké časové úseky naplněné intenzívními zážitky se přeceňují, velké podceňují („léta běží, ale dny jsou dlouhé“). Čekání nebo monotónnost činností a událostí prodlužují a vyprazdňují čas (nuda jako „dlouhá chvíle“), spěch, „časový stres“ jej naplňují až v časovou tíseň, která působí nezřídka dezorientaci a zhoršení celkového výkonu subjektu. Zvláštní změny v prožívání času nastávají při snění ve spánku. – Také historický čas není totožný s časem chronologickým, nýbrž závisí na bohatství a významu historických událostí. Měsíce a léta revolučních událostí vydají za desetiletí klidného evolučního vývoje. – Umění a literatura zpracovávají čas a zacházejí s ním volně, podle druhu a struktury uměleckého postupu. V epice se uplatňují dvě základní časové roviny: čas vypravování (čas vypravěče) a čas vypravovaný; druhý je pravidelně delší než první. V dramatu předváděný děj probíhá v zvláště dramatickém čase, při němž se kryje s časem děje samého, anebo se o ději pouze vypráví. Naproti tomu v lyrice je sice lyrická situace umístěna rovněž v čase, ale předkládá se čtenáři jako z času vytržená, atemporální. – Intenzívní zkoumání problému času v přírodovědě a jiných vědách obsahuje ještě mnoho nedořešených otázek, které budou objasněny teprve v budoucnosti.