bulharská krize

Balkánská krize v letech 1885–1887. Berlínský kongres

(1878) vytvořil v rámci Osmanské říše dvě autonomní oblasti – Bulharské knížectví a tzv. Východní Rumélii. Bulharské knížectví se od počátku existence dostávalo pod ruský vliv, avšak silně nadřazený ruský postoj měl za následek ochlazení vzájemných vztahů. V září 1885 propuklo ve Východní Rumélii povstání, které mělo za účel sjednotit obě země pod vedením bulharského knížete Alexandra Battenberského. Povstání bylo úspěšné, ovšem narazilo na odpor jak ze strany Ruska tak sousedního Srbska, které okamžitě po sjednocení vzneslo územní nároky. Následný střet v tzv. srbsko-bulharské válce vyhrálo Bulharsko. V roce 1886 se velmoci dohodly, že sjednocení neuznají formálně, ale jen fakticky (bulharský kníže, avšak ne přímo konkrétně Alexandr Battenberský, byl jmenován generálním guvernérem Východní Rumélie). Vnitřní situace v Bulharsku byla velmi napjatá, kdy velký uplatňovalo na jedné straně Rusko a na straně druhé Rakousko-Uhersko. Ruské síly donutily k abdikaci Alexandra Battenberského. Novým panovníkem byl zvolen Ferdinand Koburský

. Bulharská krize vedla ke konci Spolku tří císařů

v roce 1887. Na pokraji konfliktu se dostalo Rusko s Rakouskem-Uherskem.