balet

[Italština] a) soubor tanečnic a tanečníků se sólisty a choreografem; b) jevištní hudebně dramatická forma syntetického charakteru, jejímž vyjadřovacím prostředkem je choreograficky ztvárněný taneční pohyb ve spojení s hudbou a jevištním výtvarným uměním. Jako svébytný žánr se balet začal formovat za renesance, nejdříve jako amatérská dvorská zábava v Itálii a za vlády Ludvíka XIV. ve Francii. V 17. století se balet profesionalizoval, prudce se rozvinula jeho technika a začal se oprošťovat od mluveného a zpívaného slova. V 18. století jej reformoval J. G. Noverre, který usiloval o pojetí baletu jako dramatického útvaru. Romantismus obohatil balet o poetické a fantastické náměty, vyjadřující romantickou představu o protikladu zdání a skutečnosti (A. Ch. Adam, Giselle), a přispěl k dovršení baletní techniky (C. Blassis), jejímž vrcholem se stal špičkový tanec. Hlavními centry baletního vývoje se staly Itálie, Francie a Rusko. K nejslavnějším tanečnicím romantického období patřily M. Taglioniová, F. Elsslerová a F. Cerritová. Zdůrazňování taneční virtuozity a vnějších vizuálních efektů vedlo koncem 19. století k úpadku baletu. Narůstala opozice proti jeho strnulým konvencím (I. Duncanová), začal se rozvíjet (zejména v Německu a v Americe) moderní výrazový tanec, který vychází z přirozeného pohybového projevu lidského těla a proti baletní technice klade důraz na vyjádření prožitku tanečníka. O obrodu baletního umění v první polovině 20. století se zasloužil Ruský balet S. Ďagileva, který pro svůj soubor vynikajících tanečníků a choreografů (A. P. Pavlovová, M. M. Fokin, V. F. Nižinskij, T. P. Karsavinová) získal i moderně orientované hudebníky (I. Stravinskij, M. Ravel) a výtvarníky (L. S. Bakst, P. Picasso). Působení Ruského baletu vedlo též k jeho rozvoji i v dalších zemích (Velká Británie, USA). Podíl na obrodě baletu v tomto období měl i švédský balet. Po 2. světové válce vzrostl zájem o balet v celém světě. Z množství stylů podmíněných tradicí i národními vlivy lze vyčlenit dva proudy. Je to neoklasický balet, obracející zájem k dílům minulých staletí, inscenovaných často podle původních choreografií. Druhý proud tvoří stylová syntéza klasického tance a výrazového tance se zřetelným vlivem folklórního, džezového a společenského tance, akrobatiky a sportu. Zdůrazňování dynamické a rytmické stránky pohybu je vedeno snahou o vyjádření složitých pocitů soudobého člověka. Tento proud se uplatňuje nejen v divadle, ale i ve filmu a zejména v televizi. Zahrnuje množství žánrů: muzikály, dějové balety, taneční ztvárnění koncertní hudby, balet bez hudby, experimentální pokusy o vytvoření totálního divadla. Vedoucí úloha v rozvoji soudobého baletu patří baletním souborům SNS, USA, Velké Británie, Francie, Nizozemska aj. K předním choreografům tohoto období patří G. Balanchine, J. Robbins, M. Béjart, R. V. Zacharov, J. N. Grigorovič, J. Cranko, A. Howardová, R. Petit a další.