Aragonské království

Země koruny aragonské – feudální stát v 9.–15. století, jehož spojením s Kastilským královstvím

vzniklo Španělsko. Aragonské království bylo vytvořeno v bojích s muslimy, kteří ovládli po porážce Vizigótů roku 711 téměř celý Pyrenejský poloostrov. Jádrem Aragonu bylo údolí Sobrarbe v Pyrenejích, kde si původní obyvatelstvo se zbytky Vizigótů udrželo v 8. století nezávislost na arabské říši. V době expanze franské říše k řece Ebro založil pod svrchovaností Karla Velikého okolo roku 806 Aznar I. Galíndez (†820) hrabství Aragon. Hrabě García Galíndez (†844) rozšířil svou moc na další východopyrenejská údolí a osamostatnil se od franské říše. Sňatkem s dědičkou Aragonu získal v zemi vládu rod králů z Pamplony. Hrabě Ramiro I. upevnil vojenský feudální systém Aragonu, jeho syn Sandro Ramírez přijal titul aragonského krále. Od roku 1076 unie Aragonského království s Navarrou. Alfons I. el Batallador odrazil útoky Almorávidů a dobyl v letech 1118–19 větší část povodí Ebra se Zaragozou (nové hlavní město Aragonského království ). Podle jeho testamentu měla být aragonsko-navarrská unie rozdělena mezi rytířské řády. Šlechta provedení odkazu zabránila, ale došlo k rozpadu unie. Obnovení moci Aragonského království přinesla nová unie, vytvořená s hospodářsky vyspělejším barcelonským hrabstvím (sňatkem královny Petronily s Raimundem Berengarem IV.). Územní expanze aragonsko-barcelonského státu na Pyrenejském poloostrově, v jižní Francii a ve Středomoří vedla k zformování koruny aragonské, v jejímž rámci si jednotlivé země podržely autonomní postavení. Za Alfonse II. byla připojena Provence a Roucillon, za Jakuba I. Baleárské ostrovy, království Valencie a Murcie. Roku 1282 ovládla aragonská dynastie Sicílii a vyvolala tím dlouhodobou rivalitu s Francií. V boji o převahu ve Středomoří dobyli Aragonci Maltu (1284), Sardinii (1323–24) a athénské vévodství (1379, ztratili je již 1388). Po nástupu trastamarské dynastie získali roku 1442 království neapolské. – Upevňování jednoty státu na Pyrenejském poloostrově bylo zajišťováno kolonizací zejména katalánského obyvatelstva; vytvářel se tak soubor katalánsky mluvících zemí (Países catalanes). Hospodářský rozkvět Aragonského království přispěl k rozvinutí systému feudální reprezentace, zvaného paktismus (rozdělení vládní moci mezi panovníka a kortesy jednotlivých zemí koruny). V 15. století prudké sociální boje v bohatých katalánských městech a nevolnická povstání. Roku 1469 uzavřen sňatek Ferdinanda II. Aragonského s dědičkou Kastilie Isabelou I. Unie obou korun od roku 1479, k sjednocení státní moci ve Španělsku došlo až roku 1516 (nástup Karla V. v Aragonu).